Zlatá královna (Narnie / Edmund / CZ)

3 | Čajový salonek

Probudit se na zámku bylo skvělé – až na to, že si do poslední chvíle myslela, že je to sen. Pohodlná postel s nebesy, nadýchané polštáře, hedvábné deky, všechno to vypadalo doopravdy jako ve snu. Vlastně se ani nechtěla příliš probudit. Jenže když dovnitř začali různě chodit sloužící, aby jí ukázali šaty, přinesli snídani, otevřeli okna, připravili koupel a udělali spousty dalších úkonů, došlo jí, že ani náhodou už nespí.

Ne, Narnii si nevysnila. Naopak je probuzená a všechno je to pravda.

Celá rozčarovaná se nechala obléct to krásných růžových splývavých šatů, ale místo toho, aby si užívala, že doopravdy vypadá jako princezna, přemýšlela, co se děje v jejím světě. Zastavil se tam čas, nebo čas běží dál a teď ji všichni hledají? Nebo ji přechod mezi světy vymazal z reality a ona tam teď ve skutečnosti neexistuje? A neměla by rychle najít přechod zpět? Edmund ale říkal, že žádný nenašel...

Z přemýšlení nad svou groteskní situací ji vyrušila až služebná, která jí podala zrcadlo, aby se mohla podívat, jak vypadá. A že to byla podívaná. Její vlasy snad nikdy nebyly zapletené tak krásně do obrovského uzlu v týle. Netušila, jak to někdo s jejími zplihlými vlasy dokázal bez produktů, které jsou k nalezení jen v nejlepších salonech. A i přesto, že tady neměli Sephoru, jí dokázali pěkně nalíčit.

Ano, už jí chybí jen koruna a mohla by o sobě taky tvrdit, že je královna. A vsadila by se, že by jí i leckdo uvěřil.

Úslužně komorným poděkovala a šla se najíst na svůj osobní balkon s výhledem částečně na moře a částečně na narnijskou krajinu.

Zaslechla tlumené zaklepání a zaváhala. Vejde dotyčný dovnitř sám, má ho pozvat, nebo snad sama otevřít dveře? Když se nic nedělo, vyšla z balkonu dovnitř hlasitým „dále" dala signál k otevření dveří.

Ve dveří stál mladý faun v uniformě. „Králové a královny si vás přejí pozvat do čajového salonku."

„Ach. Jistě. Už jdu."

Vyšla ven, sluha za ní zavřel dveře a pak ji vedl chodbami po obvodu hradu a po schodech dolů. Nakonec ji zastavil před velkými zdobenými dveřmi. Vešel dovnitř a oznámil její jméno. Pochopila, že má vejít, a tak se pokusila ladně a sebevědomě vejít dovnitř.

Ihned jí došlo, že jméno salonku je zasloužené, jelikož to tam vonělo čajem. Musely to být různé druhy, nicméně ta vůně byla geniální. Stěny byly pokryté malbami rozličných krajů, ale všechny mělo něco společného. Na všech se táhly čajové plantáže. Doopravdy tematicky založený salonek.

Nacházelo se tam několik dřevěných kulatých stolečků s pohodlně vypadajícími křesílky v různorodých zelených odstínech. U jednoho z nich seděly dvě dívky, jedna o něco starší než Bree, druhá zase o něco mladší. Se zaujetím se na ni dívaly. Ta starší, tmavovlasá seděla jako ukázková dáma a vesele se na ni usmívala. Ta druhá, mladší, se světlejšími vlasy, se na ni rozjařeně zubila. Ani jedna z nich ale nic neřekla, ta tmavovlasá pak výmluvně sjela pohledem doleva a Bree její pohled následovala. Tam u většího stolu seděl Edmund s kamenných výrazem a naproti němu jeho plavovlasý bratr, který se tvářil tak zachmuřeně, jak to jen zvládl.

„Lady Aubrey," přivítal ji Petr a postavil se. „Posaďte se." Ukázal na křeslo u stolu, kde seděl on s Edmundem. Aubrey slyšela, že se zvedly i dívky na druhé straně salonku, a když to nevypadalo, že se Bree zvládne hýbat, ta mladší ji jemně chytla za paži a s úsměvem ji odvedla ke stolu, kde ji usadila.

„Děsíš ji, Petře," řekla mu hlasem, jako kdyby ho napomínala a pak se sama posadila vedle něj.

„O tom doopravdy pochybuju. Včera mi to dala jasně najevo."