Zlatá královna (Narnie / Edmund / CZ)

7 | Hodina tance

Probudila se až dalšího rána, necítila se naprosto vyčerpaná ani krásně odpočatá, jen kdesi v podbřišku cítila jakési nebezpečí, určitou tíseň, která ji nechtěla opustit ani když vstala a nasnídala.

Uvědomovala si, že by měla najít Edmunda a poděkovat mu, ale ten zvláštní pocit ji neopouštěl a nutil ji zůstat v pokoji.

Až k večeru, když celý den neopustila pokoj, se ozvalo zaklepání na dveře. Bree otevřela a za nimi stál Edmund s ustaraným výrazem a hned za ním vykukovala Lucie, která vypadala jen o trochu veseleji.

„Pojďte dál," pozvala Bree dál s nuceným úsměvem.

„Sloužící nám řekli, že jsi vzhůru a v pořádku, ale většinou přes den chodíš ven. Jsi v pořádku? Nemáme poslat pro doktora?" zeptala se Lucie ustaraně sotva vešla do dveří.

„Ne, děkuji. Jsem v pořádku. Jen se celý den cítím... zvláštně, a tak jsem raději zůstala vevnitř." Posadila se na jedno z křesel a Lucka s Edmundem se posadili na gauč.

„A už je to lepší?" zajímal se Edmund.

Bree zhodnotila své možnosti. Když řekne, že spíš ne, nejspíše pošlou pro doktora, který tu v jejím případě naprosto není nutný. Když řekne, že ano, bude nepokrytě lhát.

Usmála se a přikývla. „Myslím, že jsem si jen musela odpočinout. Věřím, že zítra už budu jako rybička."

Lucka se s úlevou usmála. „To jsem ráda. Včera jsi vypadala naprosto příšerně. Nemyslím si, že bych kdy někoho viděla tak bledého."

Edmund jí očividně úplně nevěřil, nicméně za těch pár chvil, alespoň trochu pookřál.

Všichni tři pak pokračovali v konverzaci, až Lucie musela poslat pro téměř noční svačinu, a když zívajíce odešla, Edmund s Aubrey se přesunuli k Edmundovi do salonku k šachovému stolku a rozehráli další partii.

Nebyla si úplně jistá, jak se to stalo, ale ráno se probudila schoulená v rohu Edmundovy postele, Edmund ležel rozvalený přes zbytek postele a poté, co Bree trochu překvapeně a vyděšeně vyvalila oči, si uvědomila, že mezi nimi leží hradba v podobě šachovnice a šachových figur.

Vzpomněla si, že si vzali šachy do Edmundovy postele, kde se mohli pohodlně rozvalit.

Opatrně vstala, aby Edmunda nevzbudila, a potichu prošla jeho komnatami ke dveřím. Pomalu posouvala kliku dveří dolů, aby dveře nevrzaly nebo nebouchly. Pomaličku otevřela jen natolik, aby se protáhla ven a pak zase potichu zavřela.

Otočila se vlevo, aby se vydala zpět k sobě, a zarazila se uprostřed pohybu. Přímo před ní stála Lucie s otevřenou pusou.

„Ou. Pardon. Dobré ráno," pronesla přiškrceně po několika dlouhých vteřinách ticha Bree a totálně zrudla. Pohled královny jí přesně prozradil, co si myslí.

„Ne. To nic, to já se omlouvám... kdybych věděla..." začala Lucie omluvně.

„Co? Ne, není co vědět," bránila se Bree. „Hráli jsme šachy a já u toho usnula."

„Aaaha," řekla Lucie pomalu a pak se zakřenila a pokrčila rameny. „No, každý tomu asi říká jinak."

Bree zrudla ještě víc, ale Lucie už se vzpamatovala.

„Bratr už je vzhůru?" zeptala se a došla ke dveřím.

„Ne, ještě spí."

Lucie se zastavila s rukou na klice. „Vážně? Ty jo, už ani nepamatuji, kdy Edmund naposledy zaspal."