Zlatá královna (Narnie / Edmund / CZ)

4 | Kouzelná rána a bolestné večery

A od té doby její další dny vypadaly téměř jako tenhle den – ráno se budila okouzlená výhledem, magií ve vzduchu, s chutí do života, prozkoumávala zámek a okolí a učila se jezdit na koni.

Odpoledne nostalgicky črtala inkoustem vzpomínky z Ameriky do deníků s koženými deskami.

A večery... ty samou bezmocí probrečela.

Nikdy by si nemyslela, že se jí bude tolik stýskat. Stýskalo se jí po rodičích a přátelích, ale po dvou týdnech se jí stýskalo i po typicky americké krajině, kterou znala. Všechno tu bylo úplně jiné.

Čas od času ji navštívila královna Lucie, ale vzhledem k tomu, že to bývalo během odpolední, které trávila smutkem, se ani veselé Lucii nepodařilo ji rozptýlit. Petr už se o ni vůbec nezajímal, vypadalo to, že se prostě rozhodl její přítomnost ignorovat. Zuzana se s ní jednou setkala, ale konverzace mezi nimi vázla.

Po osamoceném obědu, který strávila v prázdném salonku, kam původně měla přijít Lucie, ale na poslední chvíli se omluvila, se Bree loudala zámkem, naprosto bez jakýchkoliv emocí koukala z oken a toužebně koukala směrem, odkud ji Edmund přivezl.

Ten den se její smutek začal tedy projevovat hned po obědě, a tak nakonec zamířila zpět do pokoje, aby sebou mohla plácnout do postele, ubrečet se do sladké nevědomosti a ráno se probudit do přeci jen trochu lepšího rána.

O to větší překvapení bylo to, co našla ve svých komnatách.

V pokoji, kde u krbu stály pohodlné pohovky s malým stolkem, někdo hýbal s nábytkem. Psací stůl zůstal na místě vedle obrovského balkonu, ale v rohu stál velký stojan s připraveným plátnem. Další plátna byla připravená za stojanem. Vedle stojanu se teď nacházel vysoký stolek s obrovským množstvím malých cínových plechovek s barvami, stojan se štětci a spousty dalších věcí. Na komodě opodál se nacházely nové deníky a tuhy. Vedle toho ležel vzkaz s jejím jménem.

Opatrně vzkaz otevřela a vykouklo na ni krásné rozmáchlé písmo.

Lucka říkala, že tě viděla skicovat. Odpusť jí, ale nějaké z nich si vypůjčila a ukázala mi je a shodli jsme se, že tohle vybavení určitě využiješ.

-E

Aubrey se usmála a položila vzkaz zpátky. Osahala si štětce a pak si začala prohlížet barvy. Bylo jí jasné, že to muselo stát jmění, ale nehodlala si stěžovat – dárek je přeci jen dárek. Dárky se neodmítají a už vůbec se nevrací. Zvlášť když jsou to dobré a promyšlené dárky.

Na stolku se nacházel i kus látky, ze kterého se vyklubala zástěra. Rychle ji přes sebe přehodila a do pár minut zapomněla na všechen smutek a míchala barvy.

Večer si uvědomila, že si vůbec neuvědomila, že někdo vešel dovnitř a přinesl jí večeři. Ruce si otřela do zástěry, pak si ji sundala a pečlivě ji pověsila na stojan. Pak vzala svůj výtvor a i přesto, že ještě nebyly zaschnuté barvy, vyšla i s obrazem ven z pokoje.

Potichu kráčela chodbami k Edmundovým komnatám. Před jeho dveřmi se zastavila a znervózněla. Bylo to tak impulzivní, že si až před vtrhnutím do jeho komnat uvědomila, že možná už je dost pozdě na návštěvu.

Ale když už tam stála, zaklepala.

Zaslechla kroky a pak se zdobené dveře otevřely a před ní stál Edmund. Chyběl mu kabátec, který na sobě obvykle měl, byl bos, jen v kalhotách a košili a po dvou týdnech tady to pro ni byl tak nečekaný pohled, že zrudla, jako kdyby ho viděla polonahého.

„Já... pardon, nechtěla jsem rušit."

„V pořádku. Děje se něco?" zeptal se překvapeně a rozhlédl se.

„Ne, jen... něco jsem ti přinesla." Tváře jí stály plály rudě, ale teď už to bylo kvůli tomu, že jen doufala, že se mu to bude líbit.

Edmund ustoupil a pustil jí dovnitř. Bree vešla a rozhlédla se po smaragdově zdobených komnatách se zlatými prvky. Ve zlatě vyšívaných gobelínech se leskly plameny praskající v krbu a prosezené temně zelené potahy nábytku dodávaly pokoji útulný dojem.

„Co jsi přinesla?" vytrhl ji ze zamyšlení Edmundův hlas.

„Ach, jasně... Chtěla bych ti poděkovat za dárek. Doopravdy hodně to pro mě znamená. Nemám jak se ti odvděčit, tak jsem ti přinesla alespoň tohle." Otočila své dílo tak, aby ho viděl.

Edmund se zastavil uprostřed pohybu, s rukou kdesi na půli cesty mezi klidovou polohou a dlouhými prameny vlasů, které mu padaly do očí. Po několika vteřinách se znovu rozpohyboval a pomalu k obrazu natáhl ruku.

„Nesahat! Ještě to není suchý." Bree obraz od něj odtáhla, ale Edmund se nezastavil, obraz si od ní opatrně převzal a zaujatě ho studoval.

„To je nádherné. Když jsem viděl ty skici, došlo mi, že jsi šikovná, ale tohle je doopravdy nádherné."

Díval se na obraz Londýna se zataženým nebem, ponurými budovami a několika auty, se kterými během tvorby Bree zápasila – přeci jen netušila, jak přesně auta vypadala ve 40. letech.

Edmund, plný vzpomínek na svůj dávný život, si sedl na jednu z pohovek a se zaujetím si obraz prohlížel.

„Tys tam byla?" zeptal se nakonec potichu.

„Jo, párkrát."

„Líbilo se ti to tam?"

„Bylo to tam krásný, ta architektura... historie na tebe téměř dýchala. Ale mám radši teplejší země. Itálie, Španělsko." Posadila se vedle něj a sledovala, jak očima přejíždí po každém detailu. „Vypadá to věrohodně?"

Edmund se zasmál. „Věrohodně? No sakra, vypadá to skoro jako kdybys mi přinesla fotografii."

Bree se usmála. „Takže umíš klít! A poznámka zaznamenána – během druhé světové už jste měli fotky."

Edmund se na ni otočil. „Děláš si srandu? Fotografie existovaly už docela dlouho. Jen ne každý k nim měl úplně lehký přístup."

Bree pokrčila rameny. „Takový věci nás ve škole neučí, tak jak jsem to měla vědět? Ale je pravda, že mi to mohlo dojít... myslím, že jsem pár fotek z druhé světové viděla... možná, že i videa..."

„Videa?" zeptal se Edmund pochybovačně.

Bree mávla rukou. „To necháme na jindy."

Edmund se znovu začal soustředit na obraz. Po pár minutách se zvedl, opřel obraz o zeď a strčil ho za skříň. „Promiň, je fakt krásný, ale myslím, že sloužící by ho možná neměli vidět."

Bree přikývla a zvedla se. „Jasně... tak já tě nechám odpočívat.

„Nechoď," zastavil ji Edmund. „Jestli chceš, můžeme si popovídat. Myslím, že od tvého příchodu jsme spolu skoro nemluvili a Lucka se Zuzkou se s tebou taky moc nevídají. Musíš se cítit osamělá."

Bree uhnula pohledem. Byla to pravda, ale nechtěla být na obtíž. Zvlášť ne králům a královnám. Chápala, že mají jiné – důležitější – povinnosti. Ale její pokusy bavit se služebnictvem nebyly zrovna úspěšné.

I proto bylo jednoduché se každé ráno budit s příjemným pocitem klidu, ale sotva se připomenula realita Narnie, začala se cítit hrozně. Služebnictvo s ní prohodilo jen pár slov, i když se snažila zavést konverzaci, a jediní lidé, kteří by jí pochopili, jsou moc zaneprázdnění.

„To nevadí," odpověděla nakonec s lehkým úsměvem. „Předpokládám, že toho máte hodně na práci. A já jsem jen... no, jen někdo, kdo tu ztroskotal a nemá se jak vrátit. Nic mi nedlužíte, a už vůbec ne ty. Jsem vděčná, že mám kde spát a co jíst."

Byla to pravda, byla za to vděčná, ale taky byla pravda, že jí v tomhle světě chyběla společnost.

Edmund se taky usmál a hlavou pokývl ke stolku se šachy. „Pojď si zahrát šachy. Ty se hrají na Zemi i v Narnii stejně a mezitím si můžeme popovídat."

Bree se rozmýšlela jsem pár vteřin, než si sedla na smaragdový potah elegantně vyřezávané židle. „Začínám," prohlásila a vzala do ruky zlatou šachovou figurku, kterou posunula o dvě pole vpřed.