Stopařka

2. kapitola

Zpáteční cesta byla stejná jako obvykle.  Nasedla jsem do dodávky, kterou jsme sem přijeli a Sebastien řídil. Dodávka zastavila před na první pohled staré ubytovny. Stará opraskaná omítka, potlučené zdivo, šedý nátěr a nově rozbité okno z minulého čtvrtka........místo, kam by nikdo normální nevlezl. Jenže já nejsem normální....Sebastien zaparkoval a já hned vylezla z auta. Automaticky jsem sebou vzala stříbrný kufr ve kterém byly předměty. Rozběhla jsem se k hlavním dveřím.

„Stopařko!..."

Ach jo...Zastavila jsem a otočila se. Musela jsem počkat, až se ke mně Sebastien dostane a teprve pak jít s ním. Byla to jeho taktika, kterou jsem ze srdce nenáviděla.

„Jak jsi na tom s tím případem z minulého týdne?."

Vrazila jsem do starých dveří, které zavrzaly a s ránou se za námi znova zavřely.  Případ, který mi Sebastien dodal minulý týden. Měla jsem vypárat zloděje, který utekl při honičce s policií. Bylo to beznadějné. Zkoušela jsem to s bundou, kterou mi přinesli, ale jak se ukázalo nepatřila jemu. Všímala jsem si známé chodby před sebou a vyšla po schodech do druhého patra.

„Nemá to cenu. Ta bunda není jeho."

Upřímně byl tohle dost stupidní případ. Já jsem se tím nemusela zatěžovat, teď byla mojí prioritou ta dívka jejíž věci jsem teď měla v ruce. I přes stěny kufru jsem cítila ty jemné záchvěvy. Jo, tohle vyjde....

„Dobře, nech to být....ohlásím to. Tu bundu dej Camovi, jestli s tím něco zvládne...."

Odkývala jsem to, ale už sama se vydala širokou chodbou k mému pokoji kolem společenské místnosti. Byl tu jen omezený počet obyvatelných místností ve východním křídle celé budovy, což byl zázrak, jak jsme se stále my všichni vyhýbali úřadům sociálky.

„Hej, Tylere podvádíš...viděla jsem tě."

„Co, já?...ne! Audrey něco udělala!...."

„Ne, Audrey je vedle mě...ty jsi to byl!"

Povzdechla jsem si. Ani ty nejtlustší dveře nemohly zabránit kraválu, co šel ze společenské místnosti a hlavně Meghan. S úsilím jsem otevřela obrovské těžké dubové dveře a skrčila se přesně ve chvíli, kdy vzduchem letěl jeden z našich polštářů, s plesknutím dopadající na dveře a poté dopadající na podlahu ke mně.

„Sakra! Vedle...Tylere!"

Obvyklá denní rutina. Naše společenská místnost byla největší místnost v celé budově. Dřeli jsme na ní několik měsíců. Každý z nás jsme obětoval něco ze svých pokojů a dali to sem. V naší „Zašívárně" bylo jako v jedné z mála místností teplý koberec, po všech stěnách jsme nalepily plakáty, oprášily všechen použitelný nábytek a dali jej všechen sem. Veškeré zásuvky, poličky a stolky se na něco hodili spolu s majestátním stolem a pohovkou s křesly. Vyškrábala jsem se na nohy a obhlédla situaci. Na stole byli rozložené monopoly, Audrey seděla ve svém oblíbeném křesle zabraná do knihy, Cam ležel natažený na pohovce se sluchátky v uších. Ani jeden z nich nevzhlédl až na Audrey, která mi dala postranní pohled. Vím, že už o mě věděla mnohem dřív.....telepatie. Pak mi pohled padl do rohu místnosti. Tyler se krčil s jedním z polštářů jako štít před sebou a chránil se před Meghan. Jakoby měl nějakou šanci...

„Viděla jsem, jak si podváděl!..."

V příští chvíli už jsem jen natáhla ruku, abych chytila polštář, který vylétl z Tylerových rukou, prosvištěl nad Meghaninou hlavou a mířil opět znova na mě. Meghan už nikdy nezajímalo, kam její předměty dopadnou.

„Fajn, fajn.....podváděl jsem. Lucy! Zachraň mě před ní!"

Lucy?....dneska to vypadá na špatný den... Všichni věděli, že jsem Stopařka, je to moje jméno, ale očividně se s tím Tyler nedokázal smířit a na každý den mi vybírá jméno, které pak používají i ostatní. Doufá, že jednou zjistí moje pravé jméno. Konečně jsem získala pozornost od všech, až na Audrey, která se dál věnovala svojí knize. Meghan se prudce otočila, Tyler mezitím proklouzl a Cam si sundal sluchátka. Meghan se začervenala, když viděla, jak držím polštář v ruce.

„Hups? Promiň...."

Hodila jsem polštář na pohovku Camovi a ten ho hodil do rohu, kam patřil.

„Jak to šlo?"

Meghan a Tyler začali společně uklízet monopoly a Cam čekal na mojí odpověď i když na to čekali všichni.

„Ušlo to...jako vždycky."

Zvedla jsem kufr do vzduchu a ukázala, že mám co na práci. Všichni přikývli. Otočila jsem se teda a odešla z místnosti. Nikdy jsem se tam dlouho nezdržovala. Cam byl nejstarší z nás bylo mu šestnáct teprve nedávno, ale stále to byl ten nejdospělejší z nás. Přišel sem, jako druhý, Meghan a Audery přišly před třemi lety, Tyler, jako poslední před rokem roky....já jsem tu už pět  let.Chodbou jsem šla až nakonec k poslednímu pokoji. K tomu mému. Měla jsem vlastní pokoj, Meghan s Audery měly společný, Tyler měl svůj vlastní, ale dělil se o něj se svými počítači a ostatními jeho technologickými věcmi. Cam byl jediný v jehož pokoji bylo ještě místo. Vešla jsem do svého pokoje. Za ty roky se z těch čtyř stěn stalo moje místo. Plné poličky všemožných krámů a věcí, co jsem si za ty roky chtěla schovat. Knihy a učebnici narovnané v komínkách na stole, a moje postel plná polštářů. Velká skříň, jedna komoda a jediné okno. Toho okna si cením nejvíc. Sedávám si do toho výklenku a jsem schopná se hodiny a hodiny dívat na ulici, jak tam lidé procházejí, sledovat, jak v noci září hvězdy nebo na podzim padá listí, ale pozorovat ostatní lidi pro mě bylo nejzajímavější. Z chodníku se pro mě stal zástup barevných skvrn pokud jsem chtěla, jako dítě jsem neznala barvy, ale všichni pro mě byli jako duhové postavičky z kresleného filmu, dokud jsem se to nenaučila ovládat. Byl to pro mě nový svět vidět lidi jako ostatní a ne jako duhové skvrny. Svojí bundu jsem hodila na postel, boty skopnula na zem a převlékla se do normálních věcí. Kufr jsem položila doprostřed podlahy v mém pokoji a otevřela mojí komodu, která byla nacpaná knihami, svíčkami, a ostatními věcmi, které jsem používala. Měla jsem tam i položenou bundu od Sebastiena. Vzala jsem jí a položila jsem jí před dveře Camova pokoje. Uvidíme, jestli něco zjistí....