Stopařka

28.kapitola

Tak už od rána píšu a jsem na tuhle kapču celkem pyšná :D Tak si jí užijte, co nejvíc ;)

Probraly mne sluneční paprsky dopadající skrz okno přímo do mého obličeje. Zamrkala jsem a odvrátila se od zdroje té záře. Deka kolem mne zašustila a to mě probralo. Ležela jsem ve svojí posteli, ve svém pokoji a všechny vzpomínky na mě začaly útočit, až se ustálily na mém výpadku v křesle. Rozhodně mě sem musel někdo donést, a já při té myšlence odkopla přikrývku pryč. Zaplavila mě úleva, když jsem na sobě našla stejné věci, které jsem měla předtím, až na mou bundu. Ta visela na židli opodál. S myšlenkami má záda dopadla zpátky na matraci. Civěla jsem do stropu a to tak dlouho dokud mě z rozjímání nevyrušilo zaklepání.

„Dále!"

Vrtalo mi hlavou, kdo by mohl klepat na mé dveře, ale z části jsem byla zvědavá a potřebovala od kohokoliv zjistit, co se stalo a hlavně, jak jsem se dostala do svého pokoje. Do mého pokoje ale nevstoupila osoba od které bych tohle mohla zjistit. Štíhlá a dlouhá noha oblečená do černých vyžehlených kalhot bylo to první, co se ve dveřích objevilo, poté do místnosti vklouzl celý Sebastien. To nebylo zrovna, to co jsem měla na mysli, ale dělala jsem, jako by nic a dál zírala do stropu.

„Vítej, Sebastiene...víš, že jsem o tobě zrovna přemýšlela?"

Bylo mi jedno, že Sebastien slyší hořkost v mém hlase. Z části to byla pravda. Napadaly mě myšlenky o mém odchodu. O mém opuštění něčeho, čemu jsem říkala několik let domov a teď i rodina. Bylo mi i jedno, že jsem si to zavinila sama, ať Sebastien pocítí, jaké to je. Sebastien si odkašlal.

„Nevím, ale hodlám ti to věřit. Před budovou na tebe čeká návštěva. Přejí si abys šla ven."

První, co mě napadlo bylo jednoduché. Musí to být oni. Vystřelila jsem z postele a okamžitě se natahovala po bundě. všechno ostatní mohlo v tu chvíli prostě počkat. Dokonce mi ani nevadilo, že Sebastien pozoruje každý můj pohyb a opírá se o stěnu vedle dveří. Já poskakovala po jedné noze po podlaze a snažila se nezlomit si noho při obouvání bot.

„Máš už sbaleno?"

Strnula jsem v půlce pohybu a sekla tím nejhorším pohledem o opírajícího se Sebastiena, který klouzal pohledem po prakticky prázdném pokoji.

„Ano, mám."

Odsekla jsem naštvaně a pokračovala v obouvání. Vztek ale i lítost mi nedala pokoje, abych nevypálila do Sebastienova obličeje otázku.

„Je to všechno kvůli čemu jsi přišel?! Dát mi vědět, že mám návštěvu a ujistit se, že odsud konečně vypadnu?!"

Přes mužnou tvář přelétl temný stín, ale jinak zůstal bez emocí. Nebylo tam nic. Žádná lítost, nebo soucit. Sebastien sklopil hlavu a pečlivě si hlídal své emoce. Byl v tom dobrý.

„Tak to není, Stopařko. Věř mi, že pro tebe to není o nic lehčí, než pro mě."

Mé boty byly na svém místě. Teď jsem si přes ramena pouze přehazovala svou bundu.

„Oh, opravdu?...Nevypadá to, tak, ale můžu tě uklidnit. Vyřídím tu svojí „návštěvu" a pak si seberu věci a odejdu, spokojen?"

Z mých slov a celé téhle situace, když jsem se dívaly do strnulé a chladné tváře, kterou jsem nepoznávala se mi chtělo zvracet a přitom mě v očích pálily slzy. Chtěla jsem odejít a měla jsem to v plánu. Jen se protáhnout kolem Sebastiena a zmizet. Má ruka sahala po klice, ale plán selhal. Na mých ramenou spočinuly dvě silné paže a v příští vteřině jsem se ocitla ve známém, silném a také bezpečném objetí. Obličej jsem nechala zabořený ve vůni hořké kolínské a hřebíčku. Cítila jsem, jak mi po tvářích tečou slzy a nechávám se uklidnit utěšujícími slovy do mého ucha.