Stopařka

6. kapitola

Obloha se stáhla do nechutného tmavého oblaku nad mou hlavou. Jako by někdo rozhodl, že dnes se den stane ještě horším. Během chvíle prořízl atmosféru ruchu města obrovský hrom následovaný bleskem. Obloha se na moment rozzářila a energie blesku oživila temné mraky. Lidé kolem mě se ve spěchu pustili do běhu ve snaze najít úkryt. O necelou chvíli později se na chodníku přede mnou začaly rozšiřovat tmavé skvrny. Obrovské dešťové kapky padaly v prudké spršce dolů na zem. Tvořily se první kaluže, kapky bubnovaly do oken, střech aut a pomalu stékaly po obchodních výlohách na chodník, kde se rozpustily a spojily v prameny vody. Zaklonila jsem hlavu vzhůru. Nechala jsem chladnou vodu dopadat na můj obličej a nechat stékat po krku dolů. Kapky prudce dopadaly na mě způsobujíc mírnou bolest zabodávajících se jehliček po celém mém těle. Oblečení mi celé nasáklo vodou a bylo, tak akorát připravené na cestu do pračky. Mokrou kapuci jsem si přetáhla přes hlavou i když to nemělo žádný efekt. S rukama v kapsách jsem se vyhýbala kalužím na chodníku a krok za krokem jsem nakonec došla přímo k naší ubytovně. Otevřela jsem těžkou bránu a vklouzla do tmavé, studené chodby. Voda mi kapala z oblečení na podlahu a zanechávala mokrou stopu. Zula jsem se z bot, které jsem odkopla pryč. Otřásla jsem se zimou, kterou jsem najednou cítila všude po těle.

„Jdi se umýt, převléknout a pak za mnou přijď do kanceláře."

Sebastien prošel ledabyle kolem mě, mířící pravděpodobně do jídelny. Nedal na sobě vždy nic  znát, jen vážný a seriózní, jako pokaždé. Opatrně jsem, jako zmoklá myš stoupala po schodech do druhého obytného patra s našimi pokoji. Naštěstí zde byla díky topení vyšší pokojová teplota. Chodbou jsem našlapovala po hustém koberci přímo ke konci k mému pokoji. Cestou jsem minula těžké dubové dveře od „Zašívárny" uslyšela jsem tlumenou hudbu a hlasy. Rozhodně byla obvyklá oslava, jako po vyřešení jakéhokoliv případu. Prošla jsem kolem a minula dveře od pokojů ostatních. Vklouzla jsem vděčně do vlastního pokoje a zamknula za sebou. Shodila jsem ze sebe veškeré oblečení , které hned putovalo do koše s prádlem a dala si dlouhou sprchu. Převlékla jsem se do čistých tepláků, trička a přes hlavu si přetáhla mikinu. Neobtěžovala jsem se s sušením vlasů. Jen jsem je rozčesala a nechala je uschnout samotně. Vyklouzla jsem v pantoflích na chodbu a pomalu se dostávala k Sebastienově kanceláři, která byla hned za rohem. Neklepala jsem, ale jen jsem otevřela dveře. Sebastien seděl za svým stolem položený do hromady papírů. Ani nevzhlédl, když jsem vešla.

„Posaď se, kam chceš."

Automaticky jsem zamířila ke svému místu u okna. Posadila jsem se do výklenku, zády se opřelo o zeď a do klína si položila naducaný hebký polštář. Venku byl stále liják. Voda bubnovala do skleněnýc tabulek okna a vytvářela pomalé potůčky, které kapaly dolů.

„Už nevím, jak ti mám vysvětlit, že tyhle tvoje akce jsou jen nebezpečné a hloupé, nezodpovědné a taky velmi riskantní. Někdo vás mohl vidět."

Vnímala jsem hořkost Sebastienových slov, ale tohle nebylo poprvé, co tu takto sedím. Za ty roky si každý zvykne. Pohled jsem upírala ven z okna na černé , zatažené nebe. Pro mě to bylo fascinující.

„Stopařko podívej se na mě, když s tebou mluvím."

Obrátila jsem pohled k Sebastienovi za stolem, který s propletenými prsty před sebou v hromadě papírů mě pozoroval z bezpečné vzdálenosti. Cítila jsem odlesk jemných úponků barev, které prosakovaly skrz něj. Indigová a šedá, barvy, které se mi pro Sebastiena staly typickými. Znamenalo to vyčerpanost, kterou symbolizovala šedá barva, a dále indigová, která znamenala rozvážnost, inteligenci a u Sebastiena i starost.

„Jelikož vím, že ti nemusím popisovat, jaké problémy teď kvůli vám mám, tak přejdeme rovnou k věci. Eliotta Summerse jsem předal k jeho rodině. Po Camově zásahu si na nic nevzpomněl. Bylo mu vysvětleno, že jej našli záchranáři v bezvědomí, a identifikovali jej, jako pohřešovaného..případ je tímto pro nás uzavřen."