Osud s draky

5. Moc MOC špatný nápad

(Obrázek od grim1978 DeviantArtu)

Ahoj, omlouvám se, že tu jsem po tak dlouhé době. Měla jsem rozdělané jiné projekty a pozdrželo se to, když jsem si do hlavy vzala vydat povídku na MDŽ. To už je jedno 😅. Zde nová kapitola. Inspiroval mě k ní návrh draka od Dragonriderka. Jej! Teď mi došlo, že nás narozeniny! Tak to tu kapitolu máš jako dárek! Přísahám, že je to jen náhoda 😁. Všechno nejlepší 🎂.

***

Nevím, jak dlouho jsme s Broučkem letěli, než se nejen Jorvik, ale i veškeré skály a útesy s ním spojené nám kompletně ztratily z dohledu. Avšak více zvláštní než onen čas se mi zdál ten prostor. Všude to bylo doslova stejné. Jen voda a nebe odražené v ní. Vlastně jen díky mrakům jsem poznala, kde končí jedno a začíná druhé. Tedy nepočítaje to, že jedno je nahoře a jedno dole. Však víte.

Brouček ani jednou neztratil onen rytmus, co mě během toho napjatého letu uklidňoval. Po určité chvíli se mé tělo dokonce uvolnilo tak moc, že jsem nakonec mohla v klidu ležet, držet se ho a hledět před sebe na cestu. I když tam technicky žádná nebyla. Chápete, jako chodník nebo vyšlapaná hlína v trávě. A když už jsem v tom rozebírání, neměla bych ani zahodit myšlenku, že mi svaly tak povolily možná jen kvůli vyčerpání z dlouhodobého napětí. Je pravda, že jsem byla unavená, ale taky ta, že myšlenky na spadnutí už nebyly tak... ochromující. Ale ač jsem s tím bojovala sebevíc, těch se asi nezbavím nikdy. Vždycky jsem byla taková, že jsem počítala se všemi možnými variantami, aby mě něco nepřekvapilo, nezklamalo nebo nezradilo. To poslední se hodně u mě prosadilo, když mě dostala Johannova zrada na konci páté knihy Závodu na hřeben. To mě dost změnilo.

Vlastně jsem se asi postupně měnila i teď. Ještě včera by mě nenapadlo, že bez ničího vědomí vyrazím na vlastní pěst bůhví kam. Ale tady jsem byla. Desítky metrů nad zemí, tedy vlastně vodou, a žádný záchytný bod. Bohové, kam se na tohle hrabou lesy.

Když mi došly takovéhle myšlenky, došla jsem hned ke dvěma zjištěním. První že Brouček mé myšlenky neslyšel, takže on byl v tichu, a druhá, že jsem od rána nejedla. Neřekla jsem, že ta zjištění spolu souvisí.

Pokud šlo o zjištění č.2, měla jsem v tašce chleba, ale kdybych ho vytáhla během letu, bylo jasné, jak by to dopadlo. Možná by bylo fajn hned na první pevné ploše přistát a dát si přestávku. Hádám, že jsme letěli už tak dvě hodiny a z jedné Škyťákovy věty v povídce Jak si vybrat draka vím, že drak je v průměru tak dvanáctkrát rychlejší než loď, takže lodí by to k nám trvalo celých 24 hodin. I kdyby nějaká loď vyrazila hned po nás, bude nás hledat 12 hodin. A to ještě musím brát v úvahu, že vikinské drakary jsou rychlejší, než jiné lodě, takže jim to bude trvat ještě dýl. To je pěkná útěcha, pokud nepočítám blbě, což se taky stává. Každopádně mít náskok je fajn. A jak říkám, to ještě za předpokladu, že za námi někdo vyrazil hned. Takže pauzičku jsme si snad dovolit mohli. Rozhodla jsem se to navrhnout i svému novému parťákovi.

"Poslyš, kdybys potřeboval pauzu, klidně si řekni. Už tu snad každou chvíli něco bude. Jsi drak kamenné třídy, neznamená to, že jsi schopný vyčenichat nějakou skálu?"

Nato zmateně zahučel, tak jsem to pochopila jako: "Jasný. Kvůli tomuhle vznikla stopařská třída, že?"

Najednou jsem měla pocit, že možná ještě chvíli poletíme, takže jsem se rozhodla jít k předchozímu bodu a zapojit Broučka do své vnitřní konverzace.

"Takže... Kolik ti je?" zeptala jsem se na to první, co mě napadlo. Bylo mi jasné, že se přesné číslo nedozvím. "Mně dvacet jedna, ale neber to tak vážně. S trochou štěstí se chovám na patnáct."