KONDOŘI

XI.

,,A ty nemáš domov? Žiješ tady?" položila mi Lyra jednu z mnoha otázek, jak měla v oblibě. Položila jsem jí na stůl talíř s jídlem a posadila se naproti ní.
,,Mám domov. Ale nechci tě tu nechat samotnou," odvětila jsem a podepřela si lokty o stůl. Lyra do sebe začala cpát jídlo a čas od času mi věnovala pohled. Já mezitím přemýšlela, zda by nebyl špatný nápad vzít jí k sobě. Přeci jen, nemůže žít na takovém místě. Řekla jsem jí, ať na mě chvíli počká a odešla do jiné místnosti, kde jsem si zvedla zápěstí s komunikátorem. Poklepala jsem na displej a počkala, až se rozsvítí modrá dioda.
,,Archyas," řekla jsem a doufala, že můj hovor přijme. Netrvalo dlouho a dioda se zbarvila do zelena.
,,Děje se něco?" ozval se jeho hlas a já si druhou rukou zajela do vlasů.
,,Beru Lyru k, sobě. Potřebuju, aby ses během dne stavil a schoval základnu," objasnila jsem mu a i přes to, že nebyl dvakrát nadšený, souhlasil. Rozloučila jsem se s ním a vydala se zpět k Lyře, která se usmívala u prázdného talíře. Pohladila jsem ji po hlavě a poté si sedla na stůl.
,,Půjdeme teď ke mně domů. Ale bohužel budeš muset něco podstoupit," řekla jsem tiše a děvčátko mi věnovalo pohled plný zmatení.
,,Jsi teď hledaná. Musíme změnit tvůj vzhled, aby tě někdo případně nepoznal,"  podívala jsem se stranou a Lyra stále houpala nohama.
,,Dobře. Podstoupím ti," uculila se a má tvář nemohla skrýt překvapení. Vzala jsem ji tedy za ruku a naše oči se střetly.
,,Pro teď dostaneš mou kapuci. Doma vymyslíme, co provedeme," políbila jsem ji na čelo a sundala jsem si rozepínací kapuci, aby si ji mohla vzít.
Vytáhla jsem z batohu paruku a věci na převlečení, abychom mohly vyrazit co nejdřív. Když jsem přišla i ve svém převleku, Lyra si mě prohlédla od hlavy až k patě.
,,Bez té paruky jsi hezčí," odhalila zoubky a mně zalil pocit štěstí z její nevinnosti.
Opustily jsme základnu a já se rozhodla risknout cestu autobusem. Zastávka se nacházela přibližně kilometr odsud, kde už se z pustiny napojovala hlavní silnice. Na zastávce čekalo ještě pár dalších lidí, kteří si nás naštěstí nijak neprohlíželi a nezkoumali, kdo vlastně jsme. Laura je momentálně celostátně hledané dítě, takže jsem tímto krokem opravdu riskovala nejen můj, ale i její život. Autobus se vynořil za horizontem a můj tep byl na maximu. Ano, měla jsem strach. Hromadnou dopravu nepoužívám, kvůli tomu, kdo jsem. Ale opravdu jsem nechtěla tahat Lauru tolik kilometrů domů. Když prostředek zastavil, otevřely se přední dveře a lidé mohli začít nastupovat. Laura mi doslova drtila ruku. Vytáhla jsem peníze  a natáhla paži k řidiči. Vůbec se nad námi nepozastavil. Sedly jsme si až dozadu a celou cestu přečkaly v tichosti. Když jsme vystoupily, nacházely jsme se jen kousek od místa, kde jsem bydlela. U výtahu jsem opět potkala svou sousedku, která se ovšem, jako vždy, zastavila s úsměvem.
,,Kdopak to je? Vidím ji tu s tebou poprvé,'' sklonila se k Lauře a pohladila ji po rameni.
,,T-to... To je moje neteř. Přijela až z Texasu, tak se tu u mě zdrží,'' odvětila jsem vesele a paní na souhlas pokývala hlavou. Její malý pes mě probodával pohledem, což mi bylo značně nepříjemné. Nechtěla jsem se s ní dlouho zdržovat, a tak jsem se v rychlosti rozloučila a nastoupila s Laurou do výtahu.  Když jsem otevřela dveře svého apartmánu, její oči se rozzářily. Okamžitě vběhla dovnitř a začala si všechno prohlížet.
,,Tady je to krásný!'' poskočila na místě a poté se nalepila na okno, kde si užívala výhled na město. Zamkla jsem a a sundala si z hlavy paruku, kterou jsem nechala na lavici v předsíni.
,,Sedni si do kuchyně, musíme něco vymyslet,'' povzdechla jsem si a Laura okamžitě skočila na židli. Houpala nohama a netrpělivě čekala, co s ní provedu. Připravila jsem si věci na stůl a kolem krku jí dala ručník. Rukama jsem prohrábla ty husté, zlaté vlásky a bylo mi až líto, že je musím měnit.
Ale chci tu pro ni být a nedovolím, aby ji zase někdo odvedl a trápil.
,Myslím si, že změna vyzáže bude ta nejmenší obět za to, co všechno nás ještě čeká.