KONDOŘI

XV.

,,Já chci jít taky!'' křikla na mě Lyra a já ji oběma rukama chytla za ramena. 
,,Je to nebezpečné a ty ještě nejsi připravená,'' snažila jsem se jí objasnit, ale její tvrdohlavost neznala meze. Musela jsem bohužel zakročit, protože se opravdu odmítala vzdát.
,,Touru, prosím,'' vydechla jsem zoufale a muž bez váhání popadl Lyru, kterou si hodil přes rameno, jako pytel brambor. Vztekala se, lámalo mi to srdce, ale nesměla jsem dopustit to, aby se jí cokoliv stalo. Nebyla připravená a věděla to i ona sama. 
,,Asvelio!'' zakřičela hystericky, ale já se jen otočila zády. 
,,Děláš, co je správné,'' podrbala se Iris za krkem a nasadila si masku.
,,Myslím, že ti za to ještě poděkuje,'' dodal Archyas a sehnul se, aby si zavázal botu.
,,Jedem!'' zavolal Grad a na jeho povel všichni naskákali do konvoje. Já zaujala místo spolujezdce a mohli jsme vyrazit na hranice okresu. Jediné, co narušovali ticho v kabině, byl zvuk motoru. Žmoulala jsem si palce a dívala se na ubíhající cestu. Nakonec se Grad rozhodl, že ticho prolomí.
,,Čeho se bojíš?'' začal a já k němu prudce otočila hlavu.
,,Jaks to poznal?'' zeptala jsem se s překvapením a on se smíchem odhalil zuby.
Jeho modré oči se stále upíraly na cestu před námi, ale i tak vím, že mě moc dobře viděl.
,,Zase si mneš prsty. To děláš jen, když jsi nervózní,'' krátce se na mě podíval a já si hlasitě povzdechla.
,,Jde o armádu, Grade... A jsou s nimi spojeni Výjimeční. Sám moc dobře víš, jak se může zvrhnout takový vládní experiment. Pamatuješ na rok 2043?'' zašeptala jsem a odvrátila zrak z okénka.
,,To je šest let zpátky, Asvelio. A tys ještě nebyla vůbec zkušená. Nikdo z nás nebyl. Bylo ti jen sedmnáct, takže můžeš být ráda, že jsme to vůbec přežili,'' konstatoval a mně nezbylo nic jiného, než mu dát za pravdu. Tehdy se jeden z vládních experimentů vymknul kontrole a z vládce vzduchu vytvořili monstrum, které hurikány a tornády devastovalo celé území Kanady. Při vzpomínce na to, jak jsem se dívala na své krvácející tělo a upadala do bezvědomí, jsem se otřásla. 
Po hodině cesty Grad odstavil konvoj kamsi na polní cestu. Všichni jsme vyskákali ven a já se ujistila, že jsme všichni. Rozdělila jsem týmy tak ,jak bylo v plánu a vydali jsme se přes pole. Čím blíž jsme byli hranicím, tím více mě svírala úzkost. Měla jsem na dohled ty obrovské bariéry a v ten moment mě Raven chytil za ruku.
,,Na co, že mě potřebuješ v první skupině?'' optala se Iris a já na sucho polkla. Vytáhla jsem z vaku redukční nákrčník a podala jí ho.
,,Potřebuju tě, abychom to Výjimečným dostali na krky. Tvoje schopnost manipulace s kovem to umožní, aniž bychom s nimi museli být ve fyzickém kontaktu,'' objasnila jsem a ona v ruce nákrčník stiskla.
,,Rozumím, velitelko,'' zavřela oči a potlačovala slzy. Naprosto přesně jsem věděla, jak se cítí. Bylo jí líto, že musíme omezovat takové, jako jsme my. Nastoupeni vedle sebe jsme se blížili k hranici, kde se nacházely tanky, stany a kovové bedny. Pravděpodobně s municí. Vojáci se svými zbraněmi nastoupili do stejné řady, jako my.
,,První varování! Vraťte se tam, odkud jste přišli!'' zvolal jeden z nich.
,,Co se stane, když neuposlechneme výzvu?'' ohradil se Raven a já zatnula ruce v pěst.
,,Spojené státy vám vyhlásí válku!'' následovala zpětná vazba a mně se sevřelo hrdlo. Museli jsme splnit úkol, ale  nechtěla jsem, aby se ohrozily životy nevinných. Chtěla jsem od toho ustoupit, ale na místě jsem zmrzla.
,,Neustoupíme!'' objevil se tu Paskar a já na moment zapomněla, jak se dýchá. V ten moment se ozvaly výstřely. Archyas nás okamžitě ohradil kamennou zdí.
,,Zbláznil ses? Ty kreténe!'' zakřičela jsem na Paskara, ale ten se jen potměšile usmál.
,,Čím dřív vyhrajete, tím líp, ne?'' odhalil zuby a já měla chuť mu je vyrazit. Semkla jsem rty a podívala se na Iris, která jen pokývala hlavou. Vyběhli jsme zpoza zdi a Iris okamžitě zaujala pevný postoj. Byla jsem připravena ji bránit. Mohla jsem až vidět, jak byly její svaly napnuté. Prudce švihla pažemi do vzduchu a jeden z tanků se převrátil. S Ravenem a Archyasem jsme se rozhodli běžet vpřed a prolomit bariéru. Neměli jsme ponětí, proč přestali střílet. Ovšem až do chvíle, kdy se stalo něco, o čem se mi nikdy nezdálo v žádné noční můře. Moje tělo se samo zastavilo a padlo na kolena. Nemohla jsem ovládat žádný pohyb ve svém těle. 
,,Asvelio!'' křiknul Raven a okamžitě si ke mně kleknul. Nemohla jsem mluvit, nemohla jsem nic. Jen mi tekly slzy z té nepředstavitelné bolesti. A potom se objevila. Dlouhé, rudé vlasy. Oči, ze kterých stříkala nenávist. Měla ruku nataženou směrem ke mně a na tváři se jí roztahoval lhostejný úsměv. Tahle Výjimečná ovládá lidskou krev. Před očima jsem měla mžitky a pomalu jsem sama sebe připravovala na smrt.
,,U-tečte...'' dostala jsem ze sebe mezitím, co bylo mé tělo pod tlakem. Cítila jsem, jak mi přestává do mozku proudit kyslík. Slyšela jsem spoustu hlasů, ale byly tak vzdálené. A to poslední, co jsem spatřila před absolutní tmou, byla Archyasova uplakaná tvář.
Tohle se nemělo nikdy stát...