Osud s draky

7. Provinilá až na kost

Ahoj! Šťastné výročí 🎉! Dnes je to přesně jedenáct let, co mělo Jak vycvičit draka oficiální americkou, tedy takovou tu nejoslavovanější premiéru 😁. Na oslavu nemám nic extra tematického, jen prostě další kapitolu 😉. Vím, že už je to nějaká chvíle, co vyšlo třeba Syn, dědic a přítel, ale tam jsem měla zásek a když jsem ho celkem jednoduše vyřešila, tohle už jsem měla rozepsané a já to potřebovala stihnout. A taky se asi shodneme, že na výročí bude tahle kniha lepší ❤️.

Kapitola je ještě věnovaná Kerny_citron72, jelikož na jedno jeho speciální přání se tu objeví jedno jeho originální plemeno. (Obrázky dělal on.) Rovnou říkám, že je to výjimka! Tento drak tu na speciální roli podobně jako má Luna. Součástí této knihy není objevování originálních plemen čtenářů. Jejky, to znělo docela hrubě, co? To se omlouvám. Raději přejdeme k příběhu 😉.

***

Noc byla šílená. Můj spánek byl plný snů o útěku, lovcích, padání z velkých výšek a spoustě němého křiku, jako spousta mých snů. Avšak tentokrát, když jsem se probudila, realita ne a ne přijít, ač jsem ležela sebevíc.

To proto, že ten sen BYL realitou.

Neležela jsem doma ve své posteli, nebyla jsem ani v Jorviku, nýbrž mnohem dál na severu, na ostrově Dračí révy. Ostrově, který navštívil sám Škyťák Strašný Treska III. Šílené. Předešlá rána mi mé sny přišly jako realita a dnes realita vypadala jako sen. Sen, o kterém jsem nevěděla, zda se z něj chci nebo nechci probudit.

Jistě, na jednu stranu mám to, co jsem si vždy představovala. Dobrodružství s vlastním drakem, a mým cílem byl nejen samotný Blp, ale i Škyťák!

Ale taky to v té představě bylo... snazší. Tam jsem čekala, co se stane, jelikož to stále bylo v mé hlavě. Věděla jsem, jak reagovat, ale ve skutečnosti... Vždycky jsem tuhle představu měla za svůj sen, ale jako za takový, s kterým jste smíření, že se to NIKDY nestane! Takže technicky... jen představa, ne sen. Takové to dětské snění, které nikdo nebere vážně, by se asi dalo říct. Prostě, jak už to bývá, skutečný život je něco jiného. Něco, čemu jsem nikdy nechtěla čelit.

Ale i přesto jsem nakonec stála i s Broučkem před celým Bayanovým kmenem a přijímala jejich neskutečně štědré dary, neboť jsem se zase chystala letět dál.

Pod mým volným trikem mě nyní zahřívala přiléhavá černá tunika, ramena kryl rudý pláštík s kapucí, to vše zdobené vzory Afriky, a do rukou jsem dostala tašku plnou vody a nových zásob včetně mapy.

"Ať se ti daří," řekla Zanta mile. "Nejradši bych vyrazila s tebou. Pokud bys tedy chtěla, samozřejmě."

Všechno ve mně řvalo: "BER TO! SAMA TO NEDÁŠ!" Ale o odpovědi jsem si rozhodla už dávno, nehledě na možnou nabídku.

"Ne, to je dobrý," řekla jsem s klidnou přetvářkou. "Už jsi toho udělala dost. Vy všichni. Moc vám za to děkuju."

Všichni nato jednou pomalu přikývli, skoro jakože jim bylo ctí, a pak mi překvapivě Bayana předal další dvě věci. Dýku a kopí.

"Doufám, že je nebudeš potřebovat, ale radši bych věděl, že jsi ozbrojená."

To jsem vážně nečekala. Automaticky jsem je přijala do svých rukou. Byl to úžasný dar. Jen ta myšlenka, jak je používám... Oi.