Osud s draky

6. V pavučině sebelží

Ahoj! Tak tu jsem s další kapitolou! Měla bych poznamenat, že polohy ostrovů z HTTYD světa nejsou úplně přesné, protože v tom jsou nejasnosti, a že jsem se sem rozhodla použít jednu svou originální HTTYD postavu, která byla původně určena pro jednu budoucí povídku. Jmenuje se Zanta. Je tu spíš okrajově, ale přišlo mi fajn ji použít 😉. Snad se bude líbit, a bude se líbit i tato 4000 slovná kapitola ☺️. Hezké čtení.

***

Ubíhaly minuty. Ubíhaly hodiny. Spousta hodin. A nikde žádný ostrov. Co to bylo za logiku?! Dvě hodiny od Jorviku ostrov s tajfumerangem a teď nic?! No tááák!!!

Přiznávám, že jsem byla na Broučkovi natažená tak, že jsem se mu pomalu rozplizla až na obličej. V jednu chvíli jedna moje ruka dokonce povolila tak, že jsem se mu skoro ní otřela o oko. Napůl jsem spala, tak jsem si to uvědomila až, když se to stalo, a Brouček sebou trhl. To jsem byla hned vzhůru.

"Promiň! Promiň," musela jsem se probrat. I když se už stmívalo. To nebylo dobré.

"Jak dlouho ještě vydržíš?" optala jsem se starostlivě. "Už si vážně budeš muset odpočinout. Tohle není legrace. Nehledě na to, že často plachtíš, budeš muset spát. Kdy jsi naposledy spal?"

Jako odpověď zazíval. To fakt nebylo dobrý.

"Musíš aspoň nabrat energii. Na." Troufla jsem si jednou rukou co nejopatrněji vytáhnout z tašky zbytek svého chleba a pak, jako vždy úplně rozklepaná, natáhnout ruku a poslepu mu ji dát ke koutku tlamy.

"Sněz to. Potřebuješ to víc, než já."

Brouček zaúpěl, ale já mu ho nutila. "TRVÁM na tom. Prosím. Bude nám k ničemu, když já budu v pohodě a ty ne."

Opět zaúpěl, ale když jsem mu chleba natiskla do tlamy ještě usilovněji, tak i přes to, jak byl malý a energie by z něj bylo minimum, si ho nakonec vzal, sežvýkal i spolkl. Potřebovali jsme každou pomoc.

"Ták. Hodný kluk." Opět jsem vzhlédla před sebe, ale jediné, co jsem viděla, byla jemná mračna a slunce, jak klesá pod ně, a tak zabarvuje oblohu z tónů oranžové do červené a dokonce i do fialové. Byla to neskutečná souhra barev. Takhle z těch nyní zlatavých mračen to byl vyloženě magický pohled.

"Za jiných okolností by to bylo dokonalé," řekla jsem a i přes svá slova se kochala. Byla to krása, která by mě dokázala u sebe udržet hodiny. Kdyby mě tedy uvnitř nehlodal pocit paniky a psychické i fyzické únavy.

Mraky byly hustější a hustější, tak mě napadlo změnit polohu. Dotkla jsem se tedy Broučkova čela a navrhla: "Zkusme to trochu níž. Ve tmě a v mracích sotva uvidíme pevnou zemi."

Brouček nenamítal a pomalu se začal snášet. Bylo to podstatně jemnější než poprvé na tom mořském komíně. Jemná mračna se postupně ztratila a odhalila mořskou hladinu zdobenou slunečním zlatem a jemným, mlhavým oparem. Mlhu jsme teď vážně nepotřebovali, ale snad se to ztratí.

Neztratilo. S každým mávnutím křídel byla hustší a hustší, a upřímně, s rychle přicházející tmou bylo i dost chladněji. A děsivěji. Zmínila jsem se už, že za tmy ZÁSADNĚ nevylézám z domu?

"To jsem nedomyslela," povzdechla jsem, a taky rychle zahnala nutkání si kvůli chladnějšímu vánku protřít holé paže, jelikož jsem se nemohla pustit draka pod sebou.

Se stále rychleji a rychleji bušícím srdcem jsem sledovala, jak se obloha mění, mraky nad námi rudnou a mlha kolem nás stále houstne a houstne. Za chvíli nebylo vidět na krok. Snažila jsem se podívat na kompas, zda ještě držíme kurz, ale byla jsem tak rozhozená, že mě kmitající ručička jen vytáčela a pořádně jsem ani nevěděla, zda ho držím severem od sebe. Byli jsme na severu, severovýchodě, nebo snad už na východě?! Nový Blp přece bude západně od starého Blpu!