Osud s draky

9. Z hltavčího hnízda štěstí

Ahoj, tak tu jsem s další kapitolou. Nakonec mě ta minulá tak bavila, že jsem se místo povídky chtěla vrhnout na tohle, abych se taky dostala k postavám ostatních. Což bude jen tak mimochodem hned další kapitola 😉. Ale nejdříve je tu tohle, kde se objeví drak na přání Alex_woe, do čehož náhodou sedla má další originální dračí postava (za obrázek jako vždy děkuji MonstrousNightmare 😉).

Dnes dorazíme do souostroví, ale měla bych opět varovat, že umístění ostrovů není přesné, nemluvě o tom že není jasné kde ta hranice Barbarského souostroví je. Třeba Dračí hřeben a další místa ze Závodu na hřeben by měla být už jiné souostroví než to, kde je Blp a Vikingové, zda jsem to pochopila, ale i když to tak na Wiki bylo, už tam zase píšou, že to je součástí toho Barbarského souostroví. Nemluvě o tom, že by se Hřeben měl nacházet jižně od původního Blpu, ne východně jak je na té online mapě. Tyhle nejasnosti mě dost štvou. Snad vám tedy mé nepřesnosti vadit nebudou.

Jejda, toho jsem zase nakecala. Jdeme ke kapitole!

***

Letěli jsme s přestávkami asi další tři hodiny, a tak Slunce opět z oblohy postupně klesalo, ovšem stále ještě jsme viděli čistě denní oblohu. Jako vždy to bylo plné podvědomého napětí z pocitu, že jsem tak vysoko a kolem mě velké neznámo. Stále mě však neopustil nádherný pocit z mé první úspěšné záchranné mise coby dračí jezdec. Samozřejmě jsem svým způsobem už pomohla Broučkovi, ale ten na úplný klid a svobodu stále ještě čekal. A už nebyl jediným drakem na této naší cestě. Evangelína se držela mezi mým tělem a Broučkovým temenem a i po těch již společně strávených hodinách tady nahoře si stále naplno užívala, že je zase ve vzduchu. Bohové ví, jak dlouho byla v kleci. Už teď s plným bříškem, větrem v obličeji a šťastně plápolajícím jazýčku vypadala mnohem zdravěji. Její bílé a zlaté šupiny v odpoledním slunci jen zářily. Cítila jsem stejnou radost, protože jsme byli opět blíž a blíž našemu cíli. Avšak tentokrát mnohem MNOHEM blíž. Podle Bayanovy mapy totiž oficiální jižní hranice souostroví byla už na dosah.

"Brzy bychom měli narazit na Gejzírníčí ostrov," oznámila jsem všem. A bylo těžké to říct v klidu, neboť můj hlas se už hluboko ve mně chvěl neskonalým štěstím. "A za ním..." To už jsem říct nedokázala. Musela jsem se fofrem uklidnit, jinak začnu samým nadšením skákat a ještě bych z Broučka spadla. To by mi tak scházelo. Stačilo, že jsem v té jeskyni úplně zapomněla kopí od Zanty. Toho lituju, ale došlo mi to pozdě a vracet se by bylo určitě až moc nebezpečné. To by pochopila. Ale líto mi to bylo, vážně. Vždycky jsem nerada přicházela o věci, jedno jaké, ale hlavně o dárky a celkově věci s citovou hodnotou. Navíc takový africký oštěp byla na severu jistě vzácnost. Zanta mi věřila, že se o něj postarám.

Ale ne, na to jsem nesměla myslet. To by byl zázrak, kdybych na této cestě o nic nepřišla. Jen jsem si myslela, že to budou peníze, jídlo nebo rozum. Ale už se stalo. Aspoň jsem měla pořád dýku od ní. Bylo to ale dost na případnou obranu? Možná bych se měla začít učit s nějakou zbraní. Ale jakou? Šermovat mě nemá kdo naučit, nemluvě o tom, že meč není nic lehkého ani po stránce váhy. Takže sekera ani kladivo vlastně taky nepřipadalo v úvahu. Nemluvě o tom, že na mě jsou poněkud... drsné. To kopí bylo asi vážně nejjednodušší. Kuše by možná taky šla, ale na mě poněkud nepraktická. Škoda že nejde mít jednu zbraň jak na blízko, tak i na dálku.