eight

96 6 2
                                    

,,Co je to?" Otázal se Timotheé, přičemž přejel svými dlouhými kostnatými prsty přes povrch akvarelového papíru.

,,Nevím, ale mohlo by to tam patřit." Pokrčila jsem rameny. On si nasadil své hranaté sluneční brýle a upil ze sklenice sytě žluté limonády.

,,Jsi tak neobyčejná." Pro většinu lidí jsem však pravděpodobně obyčejná byla. Neznali mě. Ani jsem to nechtěla. Oni také ne. Mohl to vidět jinak. Takové věci mi totiž vždy říkal pouze on.,,Půjdeme do vody?" Přikývla jsem. Rychle se vyhoupl na nohy a sklonil se ke mně. Položila jsem blok a rudku, přijala jeho dlaň a také se postavila. Pomalu jsem se vysoukala z květovaných šatů a pohodila je vedle zbytku našich věcí. Stála jsem před ním už jen v trojuhelníčkových krémově bílých plavkách. Usmál se a znovu popadl mou ruku. Rozeběhl se se mnou až nakonec mola a skočil do vody. Já nebyla tak odvážná. Opatrně jsem sešplhala po zrezlém žebříku a ponořila se do vody, zatímco on se dostal zpět k hladině.,,Poplav." Mávl směrem ke mně.

Následovala jsem ho až k malému ostrůvku, jenž se skládal z pár světlých nepravidelných balvanů. Když jsem se přistěhovala, Charles mi vyprávěl jak vznikl. Údajně za to prý mohla nákladní loď jeho pradědečka, která když jednoho bouřlivého dne vyplouvala ze zálivu, vysypala část špatně připevněného nákladu vápencových kamenů. Tehdy to byla pořádná hromada. Dnes už je to téměř nepatrný objekt pár desítek metrů od břehu.

Posadila jsem se na okraj a vzhlédla k obloze. Nad našimi hlavami prahlo slunce, které občasně zastiňovala hejna racků. Natáhla jsem ruku k Timoteého obličeji a sebrala mu jeho brýle. Nasadila jsem si je na nos a znovu vzhlédla k oblakům.

,,Sluneční paprsky nejsou slunce. Kapky vody nejsou pramen. Bez slunce by však nebylo světlo a bez pramene řeka."

,,Slunce a pramen jsou pak vpřítomné ve světě a v řece..." Doplnila jsem citaci z mé oblíbené knihy. Přirostla mi k srdci, i přes to, že jsem jí nikdy zcela neporozumněla. Bylo tomu nejspíš tak, jelikož jsem ji našla v knihovně už ve čtrnácti letech a v podstatě ji přečetla jedním dechem. Není to tak, že bych se k ní od té doby nevrátila. Naopak. Listuji v ní znovu a znovu, vždy se totiž objeví něco nového. Díky dalším zkušenostem, lidem a emocím jí dokážu chápat hlouběji. Ovšem pořád to není dostatečné. Některé pasáže jakobych ani nečetla. Jakobych je nedokázala vstřebat. Možná protože neznám tu opakovaně zmiňovanou lásku, jenž pokrývá nespočet stránek, odstavců a vět.
,,Četl jsi to?"

,,Pravděpodobně." Zasmál se.

Položila jsem hlavu do jeho klína. Nepřestávala jsem sledovat modrou oblohu.
,,Donutilas mě."

,,Líbila se ti."

Přikývl.

Poté bylo ticho. Moje tělo bylo však napjaté jakoby konverzace nadále pokračovala. Jeho mokrá stehna ochlazovala pokožku na mém levém rameni a kapky slané vody sbíhající po jeho tmavých kudrlinách dopadaly na můj krk.

Seděli jsme tam tak v tichosti než začalo slunce zapadat a moje víčka klesat společně s ním.

,,Už bychom měli jít."

,,Jo, jo..." Narovnala jsem se a následně zaúpěla bolestí. Pro mou páteř rozhodně nebylo ideální setrvávat v této pozici déle než jen několik minut. Nemotorně jsem se protáhla a poté seskočila do vody.

Když jsme dorazili na příjezdovou cestu k našemu domu, nebe už se skvělo nádhernými odstíny teplých barev a všude kolem byl slyšet cvrkot.

,,Zítra ti tu knihu vrátím." Ujistil mě u vrátek naší zahrady.

,,To je v pořádku, můžeš ji mít jak dlouho budeš chtít."

,,Stejně se zítra plánuju zastavit." Usmál se, chytil mou ruku, jemně si mě k sobě přitáhl a věnoval mi letmý polibek na líčko.
,,Dobrou noc."

,,Dobrou noc."

Slunce zapadlo a orchestr mořského příboje jakoby se pomalu rozezníval. Le temps passa si vite avec lui, mais lentement en même temps. - Čas s ním utíkal tak rychle a zároveň tak pomalu.

 𝐬𝐢 𝐥'𝐚𝐦𝐨𝐮𝐫 | gwilym leeKde žijí příběhy. Začni objevovat