Seděla jsem na skále a pozorovala pomalu zapadající slunce. Pár metrů pod mýma nohama se bouřilo moře. Skoro jakoby vlny a útesy vedly nekonečně dlouhý souboj o dobytí pevniny. Na hladině se odrážely přicházející červánky a v mých uších doznívala pomalá klavírní skladba.
Milovala jsem tyhle poklidné letní večery. I když jsem je často trávívala sama, nemohla jsem se jich nabažit. Občasnou společnost mých přátel jsem ale samozřejmě neodmítla.
Byl teprve začátek léta. Konkrétněji - ke konci se blížil pátý červencový den. Počasí už se ale rozhodlo vzít za své. Všichni nosili šortky a sukně, krátká tílka, nebo rozevláté blůzy, které při sebemenším závanu větru odhalily více kůže než bylo vhodné. Ale tady v St Mawes to nikoho nepohoršovalo.
Když po své dlouhé a úmorné cestě slunce konečně doputovalo za horizont, rozhodla jsem se vrátit domů. Postavila jsem se na nohy, sundala si sluchátka z uší a oprášila si sukni. Poté jsem se pomalým krokem vydala po pláži. Nechtělo se mi spěchat. Ještě chvíli jsem si chtěla užít tohohle malého zázraku, kterým jsem momentálně oplývala. Ani jsem ke spěchu neměla důvod. Věděla jsem, že matka nedostatkem společnosti netrpí. Jako každý letní večer jsme měli, i ten dnešní, návštěvu. Od té doby, co od nás můj otec odešel, matka nesnášela samotu a ticho našeho domu, a tak k nám zvala každovečerní visites - lidé ze sousedství, rodinní přátelé, námořníci, kteří na noc zakotvili v našem přístavu a někdy i náhodní kolemjdoucí. Nikdo nepohrdnul jejím suflé a vychlazenou citrusovou limonádou, nebo čerstvým bylinkovým čajem.
Měla jsem pro to pochopení, ovšem mě na rozdíl od ní nevadilo pobývat sama. Přehnaná lidská přítomnost mě netěšila. Všechny ty otřepané zdvořilostní fráze a dotazy. Spousta smíchu. Bridžových či pokerových partií. Tolik nedopitých šálků čaje o páté. Upřednostňovala jsem klavír, literaturu, hlavně tedy evropskou literaturu devatenáctého a dvacátého století a tiché západy slunce doprovázené zpěvem racků. Byl tu ale jeden zájem, který jsme spolu naprosto nepokrytecky sdílely. Výtvarné umění. (Moje matka byla malířka a sochařka.) Už od svých sedmi let jsem byla schopná rozeznat díla nejznámějších impresionistických malířů. V deseti jsem je začala parafrázovat a naprosto se do nich vžila. Obdivovala jsem každý Monetův tah na leknínové sérii. Zbožňovala jsem každý záhyb van Goghovi Hvězdné noci, nebo Terasy kavárny v noci. Přála jsem si zemřít pro jeho Kosatce. Zamilovala jsem se do portrétových výjevů Mary Cassattové.
Ráda jsem trávila čas v našem ateliéru a zkoumala všemožné knihy o umění, které téměř přetékaly z malé dřevěné knihovny. Stejně ráda jsem seděla před plátnem a olejovými barvami mu vdechovala život. Myslím, že i matka mě tak ráda viděla. Často se ke mně přidávala, nebo já k ní. Tohle bylo naše pouto, již 17 let.
Jakmile jsem vkročila do zahrady, zaslechla jsem hlasitý smích z terasy. Opět nějací velice zábavní hosté. Pomyslela jsem si a pokračovala v cestě mezi odkvétajícími jabloněmi.
,,Claudie? Jsi to ty?" Ozval se matčin hlas, který utlumil smích.
,,Oui!"
,,Tak pojď, pojď sem a pozdrav naše hosty." Došla jsem tedy k terase.
,,Dobrý večer, dobrý večer, pane Beauforte." Pozdravila jsem postaršího usměvavého pána s šedým vousem. Ihned jsem ho poznala. Byl to majitel malého hrádku na pobřeží. Ne jen že byl už naším pravidelným večerním hostem, ale často jsem ho v odpoledních hodinách potkávala u mola, kam jsem chodila kreslit. Navíc v našem malém městečku si nikdo nebyl úplně cizí. Ovšem až na vysokého muže postávajícího vedle mé matky, jeho přítomnost jsem zaznamenala až o chvíli později. Nepoznávala jsem ho. Musel být cizí. Na sobě měl bílou košili, béžové kalhoty s podivně krátkými nohavicem a vysokými (též) křídově bílými ponožkami zapadajícími do lesklých černých polobotek.
,,Claudie, tohle je pan Lee." Pronesla matka, když si všimla mého lehce zmateného výrazu. Muž vedle ní ji ale s vřelým, až skoro podlézavým úsměvem přerušil.
,,Ale notak, Jeanne, Gwilym postačí."
,,Claudie, tohle je Gwilym."
S uchechtnutím se opravila a položila dlaň na jeho rameno. ,,Právě dokončil své doktorské studium na fakultě výtvarných umění Londýnské univerzity." Řekla hrdým tónem hlasu, načež pan Beaufort se do toho vložil s tím, že zmíněný Gwilym mu bude vypomáhat na jeho hradě. Už dlouho se totiž mluvilo o jeho znovu zprovoznění.
,,Těší mě, Claudie." Vyhrnul si rukáv košile a natáhl ke mně ruku.
,,Gentil de vous rencontrer - Ráda vás poznávám."
- první kapitola je na světě, rozhodla jsem se, že kapitoly u téhle povídky budou kratší, možná někdy nastane výjimka ale pro teď to bude do tisícovky slov, doufám, že vás to alespoň trošku zaujalo
