Již hnědnul vzduch a den se pomalu ke sklonku chýlil. Hejna racků vztahovala se do povzdálí břehů zálivu. Rozličně prozpěvovala. V tom zátiší usedla jsem na kamennou zídku, jenž skládala se z valounů, a zaposlouchala se do výkladu vysokého muže stojícího opodál. S rukou, ladně zapřenou o pevné dubové dřevo stolu, líčil preciznost práce středověkých a renesančních sochařů a architektů. Tu a tam použil i citace kritiků současného umění. Některé jsem znala, jiné mi byly dočista cizí.
Má pozornost však pevně utkvěla na místě v momentě opisu vidění krásy dle Robera Venturiho. Překvapilo mě jeho souznění s ním, zároveň však ani ne tak zdaleka. Prvky hybridní spíše než čisté, kompromisní spíše než neústupné, pokřivené spíše než přímočaré, dvojznačné spíše než jasně vyslovené. Krása v jednoduché složitosti. Definetovatelná. Jak prosté, že?
Je obecně známo, že nic (ani nikdo) nemůže být dokonalé. Ovšem toto tvrzení stává se jakousi konejšivou lží. Dokonalá krása je určená. Má jasně stanovené proporce. Splňuje dané parametry. Tato stanoviska nelze oklamat. Jednotlivé křivky a linie skládající bezchybný prvek, tvar nebo dokonce část organismu. Tvoří spletitou síť, jíž nedokáže proklouznout každý. Většina očí se v ní zachytí a pak...není cesty zpět. Nedokáží rozlišit krásu od kýče. Člověk jakoby se ocitl ve věčném zatracení. Prahne po porozumění, jenž nedosažitelné je. Navštěvuje galerie, cizí kraje, dotýká se soch, zří plátna a doufá, že to něco změní, že porozumí. Opak stává se pravdou.
Naslouchala jsem dál. Naslouchala jsem do té doby, než došlo na spokojené uzavření dohody a vřelé hlasité loučení. Vyhoupla jsem se na nohy a vydala se z hradu ven. Nedošla jsem však svému cíli. Do cesty se mi postavil starý oprýskaný rám objímajíc dřevěnou desku. Zvědavosti se má mysl opět neubránila. Nahlédla jsem na druhou stranu, jenž čelila kamenné zdi. Tmavší, ovšem dobře čitelný popraskaný povrch dokázal mi napovědět. Se zatajeným dechem přejela jsem opatrně prsty po hustém nánosu barvy.
,,Měl jsem pravdu?" Hluboký avšak zároveň jemný tón hlasu doprovázel náznak samolibosti.
,,Kde...kde jsi ho sehnal?"
,,Mám své známosti." Prohodil. Skoro jakoby to nic neznamenalo. Věděla jsem, že je to lež.
,,Ale-..."
,,Myslím, že jsem tu pro něj našel ideální umístění."
Mlčky zkoumala jsem dál precizní detaily malby. Uvažovala jsem nad každým odstínem modré. Četla každé jednotlivé gesto postav, jejichž perspektiva byla ještě lehce pokřivená.
,,Je ideální."
,,Je." Ozvalo se nečekaně blízko mé tváře. Po chvíli ticha odhodlal se znovu k řeči. Ne však přímo, ale řekl mi, kde a jak obraz získal. Znovu jsem naslouchala a rozuměla, zároveň nikoli. Jeho slova jakoby latinská byla. Znala jsem jejich význam, ale společně nedávala smysl. Znalosti jenž popisoval se mi znenadání tak osamotě zdály býti vzdáleny. A přišla jsem si malá. Téměř nepatrná, každou větou jakoby mi bylo neurvale ubráno nejméně pět centimetrů.
Vrátila jsem se do dne, kdy se naše tváře poprvé setkaly. Mé srdce tlouklo stejně rychle. Stále držela se mě však povýšenost, jenž neopouštěla mysl. Její stopy nyní ztrácely se v dalekém kraji.
Tvář byla klidná a soustředěná. Prsty míhaly se s dokonalou přesností před zaprášenou malbou. Hlas se zdál být protentokrát ochuzen o jeho sarkastický tón. A přesto, cítila jsem se tak malá. Tak jako ještě snad nikdy. To co já jsem znala, on znal mnohem víc - až se z toho stávalo jinak.
,,Mohu tě svézt." Řekl najednou. Vyhlédla jsem z okna ven, směrem za jeho vozidlem. Zamyslela jsem se a souhlasila. Již jednou jsem ho odmítla - což by mi hlavu nedělalo, avšak nyní mě tížil pocit viny nad křivdou.
Vyšli jsme společně z chladného stínu vstříc loučícím se červánkům a nadcházejícímu svitu vzdálených nebeských těles.
Podal mi helmu, jenž sundal z řídítka. ,,A co ty?" Spočinula v mých rukou.
,,Já to pro jednou zvládnu bez ní." Odvětil, přičemž se lehce zasmál. Pocítila jsem divné chvění v žaludku, ale rozhodla jsem se nic nenamítat. Usedla jsem za jeho záda a nasadila si helmu. Ještě se na mě ohlédl a nastartoval.
Ovál mě teplý vzduch pomalu mísící se s večerním vánkem. Položila jsem dlaň na jeho záda a přidržela se v zatáčce.,,To ale není cesta k-..."
,,Není to zkratka." A pak obrátil směr vozidla jiným než mě zvyklým. Srdce znovu rozpumpovalo se rychleji, když od pobřeží vzdalovali jsme se. Jakmile však štěrkovaná cesta začala se měnit úzkou silničku, tep se znovu uklidnil. Občasně zjevil se cihlovaný domek obklopený ovocnými stromy. Okna pomalu rozsvicející se. Louky na nichž rostliny ukládaly své květy ke spánku. Každý lístek stával se rozmanitou přikrývkou. Má mysl na chvíli opustila realitu a já cítila se spokojená. V náručí teplého vánku obklopena krásnem.
