𝐬𝐢 𝐥'𝐚𝐦𝐨𝐮𝐫 | gwilym lee

six

,,Notak Claudie, pojď už dolů, za chvíli všichni přijdou."

Povzdechla jsem si a upravila si spodní část sukně, aby nevypadala zmačkaná. Odložila jsem svou rozečtenou knihu, přičemž jsem kladla speciální důraz na to, abych si nezapomněla založit stránku a loudavým krokem se vydala do obývacího pokoje. Tam jsem se ihned zabořila do měkké sedací pohovky a vyčkávala příchodu visite étonnante.

Každá taková půlminuta čekání se zdála jako půlhodina a tak jsem se snažila přenést svou pozornost někam jinam. 

Zrovna v ten okamžik, kdy jsem soustředěně zkoumala svá bosá chodila ve snaze zjistit, jestli palec na mé levé noze není o něco větší než ten na pravé, se domem rozezněly veselé hlasy opěvující kouzlo dnešního večera.

Vyhoupla jsem se na nohy a znovu si upravila sukni. Hosté se mezitím přesunuli na rozkvetlou terasu a tam se srdečně, dnes již po druhé, vítali.
Musela jsem se široce usmát, když jsem mezi nimi zahlédla i Timothéeho. Jeho tmavé kudrliny vyčnívaly z davu, jako sluneční paprsky mezi bouřkovými mraky.

-

,,Claudie, Timothée, s'il vous plaît, vous jouez quelque chose sur le piano."

,,Non, maman." Zamumlala jsem a trochu víc se sesunula v křesle. V ten moment se na mě upřel jeden zrak za druhým.

,,Notak." Zamumlal můj kudrnatý přítel sedící na opěradle a svým lýtkem se otřel o moje rameno. Zavrtěla jsem hlavou. ,,Je veux dire, vous jouez magnifiquement au piano. - Vždyť hraješ nádherně." Zašeptal tak blízko mého ucha, že jsem to mohla slyšet jen já.

Neměla jsem ani tak pochyby o svém talentu, jako strach z názoru druhých. Ne blízkých, pouze těch druhých. A jeden druhý tu byl. Seděl přímo naproti mě a já z jeho pohledu nedokázala vyčíst, zda je to člověk, kterému se mohu otevřít. Jeho oči se zdály být ledově chladné - chladnější než Kaldyčeŭské jezero. Ovšem nechtěla jsem dát najevo svou slabost, po které jeho pohled prahnul - vypadal skoro jakoby vyhledával mou bezradnost. Popadla jsem tedy Timmyho paži a kráčela s ním ke klavíru.

Usadila jsem se na malou stoličku a on hned vedle mě. Pousmála jsem se při pohledu na naše ruce a začala hrát melodii, kterou nikdo, krom nás dvou, nemohl znát. Po chvíli se přidal a když jsem zvedla hlavu, uviděla jsem úsměv i na jeho rtech.

Když utichl zvuk klavíru, utichla i celá místnost. Z venčí se ozýval jen křik cikád, které v okolí každé teplé léto sídlily. Obrátila jsem se směrem ke stolu, od kterého nás obdivuhodně pozorovaly čtyři páry očí. Byla to zvláštně nepříjemná situace, naštěstí ji po chvíli prolomila má matka, hlasitým zvoláním : bravo! Poté se konverzace znovu rozproudila a další nevinné životy cigaret končili ve skleněném popelníku.

Tiše jsem se zasmála a otočila se zpět  čelem k chlapci vedle mě, jehož prsty tiše opakovaly tu samou melodii, jen o něco pomaleji.

Bylo to minulé léto, jedné deštivé noci, kdy vznikly naše první notové zápisy, původně ponuré klavírní skladby inspirované bubnováním kapek deště na měděnou střechu a parapety oken.
Dle mého taková měla zůstat, vše ponuré a smutné je nádherné a emotivní, ale Timothée byl jiného názoru. Podle něj není krása v slzách, ale je v nich pouze upřímnost. Proto jsme vytvořili kompromis. Skladbu dvou nálad. Teď však hrál tu mou.

Zavřela jsem oči a nechala se unášet pomalými hlubokými tóny. Vyvolávaly ve mně ty stejné pocity, jako rozbouřené vlny, jimž jsem každý večer pravidelně naslouchala.

,,Zní to jako Bach s úzkostí Beethovena, ale mám pocit, že to není ani jeden z nich." Toto vznesené oznámení, mě donutilo oči zase otevřít a znovu obrátit pozornost ke stolu zahalenému cigaretovým kouřem mísícím se s vůní sušené levandule.