Osud s draky

8. Není zlato všechno, co se třpytí aneb Modrá je dobrá

Ahoj! Tak jsem tu asi po čtyřech týdnech. Za to se vám omlouvám, ale zase tu máte celých 6500 slov! Ani jsem nečekala, že to dotáhnu, ale ano. Ještě jednou vám všem moc děkuji za podporu v mých těžkých časech a snad se vám tato kapitola bude líbit. Ještě bych měla oznámit, že sérii příběhů, jejichž prvním dílem je tato kniha, jsem se rozhodla pojmenovat DRAGONS: Call of the Destiny. Poslední dobou si totiž tuto knihu představuju jako spin off k původnímu Jak vycvičit draka a napadlo mě, že tohle by byl super název a bylo mi škoda ho nevyužít. Navíc mi to přišlo i trefné, jelikož Destiny jsem já a svým způsobem jsem povolala své přátele a naše příběhy se spojily v tuto knihu ❤️... Nebo je to sebestředný, když tam je mé jméno?...

Víte co? Už jste čekali dost dlouho. Tady je konečně nová kapitola.

***

Kolem oběda jsme dorazili na naši první zastávka z Bayanovy mapy. Byly to Jižní trhy. Jednalo se o první tržiště směrem z jihu do Barbarského souostroví. Prý narozdíl od severního spojence nabízel podstatně víc exotického zboží, což přiznávám znělo velmi lákavě. Jen to mělo jeden háček.

"Zanta říkala, že i když se obchodníci zde nespecializují na draky, když jim někdo zaplatí dost, nebo jim vyhrožuje, řeknou všechno, co vědí," vysvětlovala jsem svému dračímu spojenci i Phantomovi, co se konečně mohl provětrat na mém krku. Tohle totiž nebyla sranda. "Jinými slovy, jestli se tu přeci jen objeví dračí lovci podobně jako v Jorviku, klidně nás jim prásknou. Ty roky donášení ve škole se mi zjevně začínají vracet." Nato jsem schovala mapu do tašky. "Takže tady plán. Broučku, ty zůstaneš schovaný tady v lese. Kdyby něco, zařvu. Ty víš jak. A kdyby byl problém u tebe, taky zařveš. Tak. Rozumíme si?"

Brouček místo svého typického souhlasného zamručení sklonil hlavu a s jiným druhem mručením se ke mně začal lísat. Už vychytal jemný dotek, takže mě neporazil a já ho jako vždy mohla pro uklidnění pohladit po čele.

"Já vím, že s tebou bych byla v bezpečí víc, ale nikdo nás nesmí sledovat. Nejsi zrovna nenápadný. Bez urážky."

Nato hlavu zvedl a přitiskl mi čumák na čelo. Bylo to tak milé, ale já věděla, co musím dělat.

"Promiň, drobku, ale fakt to bude dobrý. Jen to tu rychle okouknu, zda se nám nebude něco hodit a za pět minut jsem zpátky. Deset maximálně."

Nato frknul a pak si lehl, což bylo dobře, protože i když seděl, byl dost mezi těmi stromy vidět. Zato jsem ho poplácala po krku a řekla: "Hodný kluk. A neboj. Mám tohle," ukázala jsem mu přívěsek pro štěstí. Ten si očichal, tak jsem mu ještě naposledy pohladila čenich a zakončila rozhovor slovy: "Vrátím se. Vážně. Mně se už jen tak nezbavíš."

Konečně jsem si nasadila kapuci, abych taky nebyla tak nápadná, a vyrazila z lesa do víru dění. Ten trh byl neuvěřitelný! Kam se na to hrabal Jarlaheim?! Tolik stánků, kůží, exotických potravin od suchých i dužnatých plodů až k různým druhům koření, proutí i zvířat. V klecích zpívali papoušci, malí i velcí, v jiných byli dokonce i nějací savci. Byl kolem toho dost humbuk a to chtě nechtě ve mně vyvolávalo úzkost, nehledě na krásu. Bylo toho tolik. Až moc.

Nerada jsem se od krásných tvorů vzdalovala, ale musela jsem to projít co nejrychleji, pokud jsem se nechtěla někde schoulit a naříkat. Avšak během mého útěku jsem samozřejmě do někoho vrazila, tak jsem rychle řekla: "Pardon!" A zase vycouvala. Pak jsem samozřejmě narazila ještě do někoho. Takže to bylo další: "Pardon!" A pak se mi povedlo jako míček se vybourat o asi další tři lidi, až jsem se skácela před stánkem.... Cože? S klecí zakrytou látkou, ze které koukal... ŠUPINATÝ DRAČÍ OCAS!