Vrať se, cizinko |ONC 2021| ✔️

kapitola dvacátá první

12.12.2020, brzy ráno

„Chodíš sem často?" zeptala se po chvíli, co oba mlčeli.

„Docela jo. Je tady nádherně a navíc klid."

„Máš to tady dost vyzdobené," řekla a ukázala na provizorní knihovničku a květník s banánovníkem. „To jsi dělal úplně sám?"

„Kdysi jsme sem chodili s tátou. Bylo to takové naše místo," řekl a zesmutněl nad vzpomínkami, které se mu hrnuly před oči. „Jednou jsme tu pouštěli draka, než nám vynadal soused, že mu nejde televize. Tak trochu se nám totiž zamotal do satelitu," řekl Matt a pokrčil rameny se smíchem vepsaným ve tváři. „Žije v bytě pod námi dodnes a pořád je stejný morous. Lidi se asi někdy nemění."

„A táta..." začala Zoey. Zvědavost ji poháněla vpřed, přestože tušila, že asi právě ťala do živého.

„Umřel už před lety. Máma na mě byla celý ty roky sama, platila účty po tátovo léčbě, pracovala od nevidím do nevidím. Teprve až teď si někoho našla. Vypadá konečně zase šťastná. Pořád dost pracuje, takže jsem rád, když se doma vůbec potkáme, ale..." řekl a zarazil se. Teď už asi moc dlouho pracovat nebude, pomyslel si hořce. Z koutku oka se mu vyloudila slza, kterou se celý večer tak snažil držet zkrátka. Otřásala se mu ramena, jak se veškerá jeho bolest řinula na povrch.

„Jsi v pohodě, Matte?" zeptala se Zoey. Jeho náhlý smutek ji zaskočil, přestože tušila, že se něco stalo. Jinak by celý večer tak nepil. „Aspoň jste s tátou měli pěkný vztah. Můj otec je pěkný prevít," řekla ve snaze ho alespoň trochu utěšit. Přitáhla si křeslo blíž k němu a jemně mu stiskla rameno. On se k ní naopak přitáhl ještě blíž a sevřel ji v objetí. Zoey byla jeho počínáním překvapená, ale objetí mu opětovala a ještě pevněji se k němu přitiskla. Taky už nějakou dobu potřebuju obejmout. K někomu se přitulit a vyplakat. „Co se stalo? Má to nějakou spojitost s tím, proč jsi se večer tak zřídil?" zeptala se, ale v objetí nepovolovala. Matt jen přikývl a po chvíli se odtáhl. Slzy si otřel do rukávu trika.

„Promiň, nějak to na mě padlo. Musíš si myslet, že jsem úplně k ničemu. Takhle se znemožnit..." mumlal.

„To, že máš city neznamená, že jsi nemožnej. Chybí ti hodně?" ptala se a doufala, že není její otázka moc vtíravá.

Matt přikývl. „Tohle ale není o tátovi. Víš... máma... dneska jsem zjistil, že se jí vrátila rakovina. Byla takový roky v remisi, ale stejně to v sobě pořád někde měla," dodal a pozastavil se nad svou náhlou sdílností. „Ale určitě bude v pořádku, prostě musí," zašeptal bolestně a hlas se mu při těch slovech třásl.

Zoey při slově rakovina vyletěla ruka k překvapením pootevřeným ústům. „Ježiš, Matte. To mě tak hrozně mrzí. Nevěděla jsem... Táta a pak máma...," začala, ale pak se zamyslela nad tím, že tohle zrovna teď slyšet nepotřebuje. „Určitě se z toho znova dostane. Bude v pořádku, uvidíš," řekla a konejšivě mu stiskla ruku. Nevěděla, jakými slovy mu jinak přinést trochu útěchy. Vše, co ji přišlo na jazyk, jí připadalo jako otřepané klišé. Propadla se do vlastních myšlenek a došlo jí, že každý v sobě nosíme své démony, ať jsou vidět na první pohled či ne. „Můj táta mámu mlátí," přiznala a Matt k ní překvapeně vzhlédl. Byla pro ni taková úleva, konečně tu skutečnost vyslovit nahlas.

„Nikdy jsem to nikomu neřekla, nevím, proč to teď vyprávím tobě," zamumlala. „Asi jen abys věděl, že v tom nejsi sám. Každý máme své trápení. Musím přiznat, že už je mi o trochu lépe, když to teď alespoň někdo ví. Dýchá se mi o něco volněji," řekla a cítila, jak ji po tváři stéká slza.

„Scott...," začal.

„Ten o ničem neví. Neměla jsem nikdy potřebu mu to říkat. Rodiče pochopitelně ani nezná. My... nevím ani jak to po dnešku všechno bude," řekla hlasitě vydechla, než se odmlčela.

„Chtěla bys teď být radši u něj?"

Zoey jen zavrtěla hlavou. „Tady je mi mnohem líp. Děkuju, že jsi mi to tu ukázal. Je to tu vážně úžasný."

„Nemusíš mi děkovat. Sám jsem rád, že jsi tady," řekl a poprvé za ten večer se s naprostou upřímností usmál. „Jsem rád, že na tu nádheru nahoře nejsem poprvé sám." Opatrně přitáhl ruku k její a stiskl ji. Zoeyiny svaly se uvolnily a stisk mu opětovala.

~

Věnováno UrdontGrunt , protože ty jsi můj Matt.