Vrať se, cizinko |ONC 2021| ✔️

kapitola třicátá čtvrtá

29.12.2020

Pokoj zalitý vůní květin, to bylo to první, co Matta praštilo do nosu, jen co otevřel oči. Květiny stály přímo vedle něj na nočním stolku, hned u monitoru životních funkcí, který pípal v pravidelném, téměř uklidňujícím rytmu.

„Tys nám teda nahnal strach, chlape," řekl Jase ihned potom, co se přihnal k nemocničnímu lůžku. „Nezvedej se, ať se ti zase nezamotá hlava. Opatrně," řekl a pomohl kamarádovi se v posteli posadit. „Zoey si jen odskočila pro něco k jídlu, bude co nevidět zpátky," dodal, když si všiml, jak se rozhlíží po pokoji.

„Co se stalo?" zeptal se zmateně. Do stále bolavé hlavy se mu pomalu vracely události včerejšího dne. Umírající mamka, mrtvá Zoey, cestování do budoucnosti. Mamka, došlo mu.
„Zoey mi volala chvíli po tom, co jsi zkolaboval. Tvojí mamky je mi moc líto," řekl a posadil se do nohou jeho postele. „Říkal jsem si, že bude nejlepší, když nebudeš sám, až se probereš. Můžeš zůstat klidně u nás, než se všechno... víš co, zařídí," řekl a odvrátil hlavu k oknu. Venku hustě sněžilo.

„Zoey je teda v pořádku?" chtěl se ujistit.

„Když odmyslíš to, jak hrozně jsi ji vyděsil, tak ano. Štvou ji jen ty hovory od Scotta, co neustále zvoní. Samotnýho mě to už dost sere," řekl a nervózně se zasmál. „Takže jste teď spolu? Doopravdy?"

Matt se usmál a přikývl. „Asi už to tak bude."

„Gratuluju, brácho," řekl a poplácal ho po rameni. „Už bylo docela načase. Říkal jsem přece, že ti do plesu někoho seženeme. Sice jsem od tebe teda nečekal, že budeš přebírat holku kapitánovi lakrosovýho týmu, ale proti gustu..." znovu se zasmál. „Se Scottem se to nějak podá, jestli se bojíš tohohle," ujistil ho.

„Je to všechno ještě tak čerstvý. Seběhlo se to tak rychle. Zoey, Scott, máma..." dodal melancholicky.
„Ale jestli tě to potěší, jsem rád, že jste se se Zoey takhle našli. Hodíte se k sobě daleko líp než ona se Scottem."

Panty dveří vrzly a v nich se objevila Zoeyina zrzavá kštice se dvěma papírovými kelímky s kávou. „Matte!" vykřikla. Jeden z kelímků podala Jaseovi, který se vrátil zpět do svého křesla. Když dopadl, potah hlasitě zapraskal. Zoey popošla pár kroků k posteli a sedla si k Mattovi. Pohladila ho po tváři. „Jak se cítíš? Doktor říkal, že jsi v pořádku. Udělali všechny testy, které je napadlo. Ten kolaps musela způsobit asi ta... ten šok," opravila se honem a snažila se vyhnout pohledu do jeho zarmoucených očí. Pak ji ale přemohlo slušné vychování a na Matta se přece jen podívala. „S mamkou mě to moc mrzí. Škoda, že jsem ji nemohla poznat líp." Natáhla ruku pod deku a propletla si prsty s těmi jeho. Smutně se na ni pousmál a natáhl se k ní, aby ji zlehka políbil. „Hank už všechno zařizuje, nejspíš se potkáte až v bytě," dodala.

Matt přemýšlel, zdali by se neměl vrátit ještě jednou a zkusit mamku přesto zachránit. Už se chtěl tak tak vracet, ale vždy si připomněl, že jí stejně už moc nepomůže. Navíc ho děsila myšlenka na to, že jeho schopnost najednou zafunguje jinak a ztratí je obě. Je to takhle lepší. Umírání na rakovinu by za to nestálo. Sám bych to pro ni nechtěl a ona určitě také ne. Takhle to aspoň měla rychle za sebou. Navíc jsou dřív spolu s tátou.

Z nemocnice ho pouštěli ještě toho dne, v pozdních odpoledních hodinách. Zoey zůstala s ním; nedovedl si představit, že by měl do prázdného a ztichlého bytu vstoupit sám a čelit v tomhle stavu ještě zlomenějšímu Hankovi. Zoey stále vibroval telefon, a tak měl naštěstí alespoň nějaké rozptýlení. „Brzy se to stejně bude muset dozvědět," namítl Jase, když zvonil za tu cestu už asi popáté. Dál se ale věnoval řízení. Auto po vozovce klouzalo tiše a v pozadí hrálo rádio s nějakým popovým songem.

„Já vím. Dneska ale není ten vhodný den," řekla a schoulila se na stísněných zadních sedačkách sporťáku do náruče Mattovi. Ten jí vtiskl polibek do vlasů a děkoval vesmíru za to, že to dopadlo takhle.