Ráno jsem se probudil a nemohl jsem myslet na nic jiného než na jídlo... a Jonáše samozřejmě. Vstal jsem se svou propocenou róbou která smrděla ještě víc než když jsem ji na sebe poprvé nasadil. "Bratři v Kristu!" Zničehonic zvolal starší mnich. "Je čas na raní mši." Všichni jsme se seřadili a šli do baziliky. V bazilice započala mše. Naneštěstí byla bazilika velká a byla v ní ohromná ozvěna a mě z hladu kručelo v břiše tolik že to přehlušilo opatovo brblání. Polovina mnichů na mě házela vražedné pohledy, našťestí za vraždu se jde do pekla takže jsem mši přežil. Po konci mše jsem se vydal za ostatními do jídelny, na což jsem se těšil protože jsem měl hlad jako mnich. Samozřejmě na snídani byl jen chléb a víno ale lepší než nic, nebo rajčata (nesnášim rajčata). Seděl jsem zase vedle bratra Řehoře. Zeptal jsem se ho proč se přidal k ostatním mnichům. "Víš to bylo tak, chtěla mě jedna holka ale já ji nemiloval, tak jsem se přidal ke katolické církvi a vstoupil jsem do celibátu." Řekl mi Řehoř jeho životní příběh. "A jak ses sem dostal ty... jak se vlastně jmenuješ?" "Jaroslav" zalhal jsem mu. "Dobře Jaroslave jak si se sem dostal?" "Já neměl moc na výběr, hrozila mi hra..." Než jsem si vůbec uvědomil co říkám, zarazil jsem se. Kdybych mu řekl o tom že mě chtělu upálit na kacířské hranici byl bych vyvrhelem. "Hro... hro... hrozně jsem se chtěl podívat dovnitř do kláštera tak jsem se stal mnichem." Odpověďel jsem mu. "Aha, na tvém místě bych udělal to samé, asi, možná, ne." Po snídani jsme zase museli číst bibli v latině, což mi moc nešlo, proto jsem do bible alespoň koukal abych nevypadal jak hlupák. "Bratře, co kdyby si mi přečetl kus starého zákona nahlas." Řekl mi starší mnich a já věďel že jsem v koncích. "Ehm ehm, Polibivs mi prdelivs." "Proboha člověče vždyť ty neumíš vůbec latinsky. A s takovou si šel do kláštera? Já se z toho pominu." Starší mnich odešel brblajíc si pod vousy. "Tak to jsem moc nevychytal" pomyslel jsem si. "Bratře". Zaslechl jsem jak někdo zvolal medovím hláskem. "Vidím že máš problém s latinou. Mohl bych ti pomoci." Byl to Jonáš se sudem na hlavě. "To by si byl moc hodný bratře." Odvětil jsem. Bratr Jonáš přistoupil blíž, a položil si ruku na stolek. Do obličeje jsem mu neviděl kvůli sudu na hlavě ale podle jeho ruky vypadal jako mladý kluk. "Jaké je mé jméno bratře?" Zeptal se mne "Jaroslav" zalhal jsem podruhé. "Nuže Jaroslave můžu tě naučit číst latinsky. Začňeme." Ukazoval prstem na slova v bibli ale já se nesoustředil na to co říká ale na jeho líbezný hlas. Asi po hodině čtení se zeptal jestli všechno chápu. Odpověďel jsem ano, což bylo po třetí co jsem dnes zalhal. Teď byla moje šance se ho zeptat. "Bratře smím mít jednu otázku?" "J-jistě" "Proč nosíš na hlavě tento sud?" Následovala dlouhá odmlka. "Promiň bratře, ale to ti nemohu říct." Najednou jsem si všiml jak se zachvěl, a pod sudem viděl jak mu z oka ukápla slza. Kvůli tomu jsem měl fakt hroznej pocit, nechtěl jsem mu nijak ublížit. "Omlouvám se bratře." "To je v pohodě." Řekl popotahujíc nosem. Teď jsem si byl víc než jist že pláče. "Jsi v pohodě?" Zeptal jsem se. Bez odpovědi odešel pryč z místnosti. Bylo mi ho líto nechtěl jsem ho rozbrečet. Třeba má nějaký trauma z děctví. Že by mu sud zabil rodinu? To asi ne. Každopádně po zbytek dne jsem ho už neviděl. Doufám že je v pohodě.
