Proč jsem se ho jenom ptal na jeho sud? To už by mi dřív odpověďel na to kolik palců měří jeho chlup na prdeli. Až ho zase uvidím omluvím se mu. Další ráno jsem vstal z postele a šel jsem na ranní mši, jako každý den. V řadách mnichů jsem neviděl Jonáše což mě zarazilo. To se snad proměnil v prach, nebo to bylo celé jen v mojí hlavě a Jonáš neexistuje? Musí existovat včera jsem s nim mluvil. Třeba se mu něco stalo! Opatrně jsem se vyplížil z baziliky. To jejich blekotání vždycky trvá tak půl hodiny takže mám času dostatek. Chodil jsem chodbama sem a tam ale Jonáše jsem nenašel. Už jsem z toho byl zadýchaný takže jsem se opřel o zeď. Najednou se jako duch propadnu skrz zeď která se začala hýbat. Spadl jsem a bouchl jsem se hlavou o podlahu. Zeď se za mnou zavřela. Sotva jsem v té tmě viděl ale podařilo se mi dojít ke schodišti na kterém jsem si málem zlomil všechny kosti v těle a všechny nehty na rukou i na nohou. Sešel jsem opatrně dolů a hle. Byl to obrovský prostor ve kterém (z nějakého důvodu) bylo vidět líp. Byly to lázně. Na podlaze bylo vyryto číslo 1427. To byl asi rok kdy byly ty lázně postaveny. V tom případě byli ty lázně postaveny společně s klášterem protože stavba započala setjný rok. Sem se asi chodili mniši mýt než církvi došlo že spousta nahých chlapů na jednom místě by mohlo víst k nekřesťanským činům. Teď to tady je zapečeťené. Radši se vrátím než zjistí že jsem chyběl na mši. V bazilice už dokončovali mši. Ale z nějakého důvodu ji vedl starší mnich nikoli opat. To mi příjde divné. Třeba to má nějakou spojitost s Jonášem. Na snídani v jídelně jsem už Jonáše viděl. Šel jsem hned za ním abych se omluvil. "Bratře omlouvám se ten včerejšek, doufám v tvé odpuštění." "Nemůžu ti odpustit bratře, protože si neudělal nic zlého." To se mi ulevilo, ale pořád mám špatnej pocit. Musím to nějak odčinit. Ale jak? Nic o něm nevím, nevím co má rád. A teď jsem dostal skvělý nápad. V noci mu ukážu ty tajné podzemní lázně. Den šel tak nějak normálně, čtení bible, lekce latiny, mrzutí mniši a tak dále. Když už jsme měli jít spát šel jsem taky. Počkal jsem v posteli tak asi hodinu dokud jsem si nebyl jist že všichni spí. Opatrně jsem přišel k posteli bratra Jonáše a trochu do něj šťouchl. Udělal u toho tak roztomilý zvuk že jsem se málem roztekl. "Pročpak mě budíš bratře Jaroslave?" "Pojď se mnou bratře, chci ti něco ukázat." "Ale bratře, jestli nás v tuhle hodinu někdo chytí, vyhodí nás z kláštera." "O to se neboj, všichni už spí." Vyšli jsme spolu do chodeb kláštera. Když jsem došel ke zdi kde je vchod do lázní, zatlačil jsem na ní a vchod se otevřel. Sešli jsme opatrně dolů až do lázní. Když jsme přišli dolů viděl jsem jak se Jonášovi přes sud rozzářili oči. "Líbí se ti to?" Zeptal jsem se. "Je to úžasné bratře Jaroslave. Moc ti děkuji." Řekl jsem si že bych se mu asi měl přiznat. Přistoupil jsem k němu a odkašlal jsem si. "Víš bratře mé jméno vlastně není Jaroslav." Podíval se na mě a párkrát nechápavě zamrkal. "Mé pravé jméno je Erwin." "To je opravdu moc hezké jméno bratře". "Díky. Ale si jediný kdo o tom ví, takže mi v přítomnosti ostatních bratrů říkej Jaroslave." Kívnul. Chvíli jsme si spolu prohlíželi lázně na jejichž zdech byly nádherné fresky. Na jedné z nich byl červenočerný drak pod kterím bylo napsáno: Scintillam. "To je latinsky." Řekl Jonáš. "Znamená to jiskra." Docela mě iritovalo že na mě mluví přes sud. Chtěl jsem vidět jak vypadá jeho obličej. Musím to vědět, zeptám se ho znova, už nemám co ztratit. "Bratře, na něco se tě potřebuju zeptat." "A-ano?" "Proč nosíš na hlavě ten sud, a proč si ho nemůžeš sundat?" Udělal jsem to! Znova jsem se ho zeptal! "T-t-to ti nemůžu ř-řict." Řekl koktavě a začal popotahovat nosem. Bože, už zase jsem ho robrečel, jsem zrůda. "Bratře, můžeš se mi svěřit o čemkoliv. Ať už si pod tím sudem jakýkoliv, pořád tě budu mít stejně rád." "T-tak dobře." Řekl. Pomalu popadl sud na hlavě a sundal si ho. Byl jsem šokován! Jeho vlasy byly bílé jako sníh. A jeho obličej byl pokryt podlitinami, modřinami a zaschlou krví. "B-bratře, si v pohodě, kdo ti to udělal?" Když jsem se zeptal rozbrečel se ještě víc. "To je v pohodě, řekni mi to hezky klidně, dýchej zhluboka." "T-to opat. V-vždycky si m-mě zatáhné do své komnaty a-a-a..." Bože všemohoucí oni ho tady ty svině zneužívali. Já toho starýho úchylnýho parchanta zabiju. Přišel jsem blíž k Jonášovi a objal jsem ho. Utěšoval jsem ho že bude všechno dobrý. Po chvíli utěšování jsem spatřil ručník. Namočil jsem ho do studené vody (ten ručník) a opatrně umyl jsem mu obličej. Pořád jsem ho obímal, nakonec mi usnul v náručí. Chudáček malej.
