Za zdmi Bradavic ✓

12. Následky páteční noci

Ty náznaky tady byly už nějakou chvíli, jak si teď uvědomovala, jenže ona jim vůbec nevěnovala pozornost. Ignorovala to tak přirozeně, protože to, co si odmítala připustit, bylo tak nepřirozené! Představa, že by se takhle pubertálně zamilovala do svého odvěkého nepřítele, byla absurdní.

Jenže přesně tohle se stalo. A ona za to určitě propadne peklu.

Ale jak se to vůbec mohlo stát?! Však ji ten smeták v obleku rozčiluje prakticky nepřetržitě! Rozčiluje ji, provokuje, je drzý jako opice, je protivný a náladový, dělá si z ní srandu, je arogantní a je... zadaný. Protože patří Heleně, kterou si včera v noci odvedl do pokoje a...

No a proto udělala, co udělala. Protože když mohl Malfoy... ona taky.

„Jsi nevýrazná," poznamenal Harry Potter, když se společně vyhřívali na sluníčku v křeslech na zahrádce místní kavárny jako ještěrky na kameni. V Prasinkách vládl pokojný klid.

Hermiona otevřela oči a rychle zamrkala, aby ho zaostřila, jelikož doposud nastavovala svou tvář paprskům podzimního slunce.

„Prosím?"

Harry se pousmál koutkem úst a natáhl se pro šálek ještě pořád horké kávy. „Od doby, co jsi za náma ráno přišla, jsi nevýrazná. Skoro nemluvíš. To ti není podobné," vysvětlil a ona se nepatrně zamračila.

V tom má vyvolený pravdu. Opravdu toho od rána moc nenamluvila. Bylo jí totiž tak příšerně, že nechtěla ani existovat, natož mluvit a bavit se. Ale může si za to sama... Kdyby nedělala hlouposti, kdyby z pitomé a totálně neopodstatněné žárlivosti nevyhledala Adriana, neopila se s ním a nevyspala se s ním víceméně na truc, byla by ta nejspíš poslední krásná a slunná sobota milionkrát hezčí.

Merlinužel se ale přesně tohle stalo a ona se klidně může nechat výčitkami svědomí sníst zaživa, ale nic se tím nezmění. Draco si teď o ní musí myslet hrozné věci... Už předtím o ní zřejmě neměl nejlepší mínění, ale teď?

Na druhou stranu, může mu to být úplně jedno. Adriana sice bytostně nenávidí, takže mu to v tomhle směru asi jedno nebude, ale v tom dalším směru... to mu bude jedno i dvě.

Protože má Helenu. A Helena je její kamarádka. A Malfoy její kamarád. Všichni jsou úplně nejvíc nejlepší kamarádi, to je tak sladké!

„Co ti je?" zeptal se pak už vážně bývalý Voldemortův viteál a ona zavrtěla hlavou a přinutila se k chabému úsměvu.

Už už se chystala, že mu odvětí, že jí samozřejmě není vůbec nic, ale pak se zarazila. Protože ve skutečnosti jí toho je strašně moc... A komu jinému se s tím svěřit než svému nejlepšímu příteli?

„Opravdu to chceš vědět?" ujistila se a narovnala se v křesle.

Potřebovala mít potvrzeno, že to chce vážně slyšet. Protože si nepřála zastavit srdce chlapci, který dvakrát přežil. To se prostě nehodilo.

Harry trochu zmateně svraštil obočí. „Ovšem!"

Hermiona se nadechla a pomalu pokývala hlavou. Dobře. Sám si to vybral.

„Asi jsem se zamilovala do Malfoye."

Harry Potter se vyvrátil. V jedné vteřině na ni zíral, jako by mu právě oznámila, že Voldemort měl ještě jeden viteál, a v té druhé protočil oči tak moc, až se díval do vnitřku své hlavy a vzápětí se už sesunul z křesla a zaplul pod stůl.

„To mě vem kotlíkem! Zabila vyvoleného!" vykřikla nějaká šáhlá bába od vedlejšího stolu a ještě na Hermionu ukázala prstem.

Profesorka po ní vrhla pohledem. „Nesmysl!" odsekla, postavila se a jala se role svého kamaráda probrat z bezvědomí. „Vždyť je... nesmrtelný..." prohlásila ne zas tak přesvědčeně a už Harryho Pottera pleskala po tvářích, neb zapomněla, že vlastní hůlku a že existuje jednoduché Enervate.