Za zdmi Bradavic ✓

14. Svobodné srdce

Dospěl přesně do toho bodu, kvůli kterému to ze začátku nechtěl s Helenou vůbec zkoušet. Jenže chtíč vyhrál a on je teď ve vztahu. Nebo aspoň se to o něm tvrdí, ačkoliv on to takhle nebere. Jenže to, kolik času s ní tráví i v týdnu... je to dost zavádějící. Takže se Heleně a ostatním lidem ve skutečnosti ani nediví, že mají pocit, že s ní právoplatně chodí.

Každopádně ten bod... Je přesně tam, kde vždycky své „vztahy", vyjma toho s Astorií, ukončil. Kdy z něj vycouval, protože se začal nudit nebo protože to začalo být vážnější než chtěl. Nedokázal vysvětlit, proč to tak má, ale jednoduše to tak bylo. Vážná známost není nic pro něj.

Helena je opravdu úžasná žena. Je krásná, vtipná, trochu drzá a co se týče fyzické stránky jejich vztahu... perfektně mu vyhovuje. Může s čistým svědomím říct, že ji má rád. Ale... není to úplně ono. Chybí tomu to něco, co neví, co to je, a co postrádal i u všech svých předešlých známostí. Rád by konečně zjistil, co to je.

„Jsi v pořádku?" zeptala se ho Helena, když k němu zezadu přišla, objala ho a něžně ho políbila z boku na krk.

Seděl totiž v křesle na malém balkoně, který náležel Heleninu pokoji u Tří košťat. Bylo chladno, ale na balkon přímo svítilo slunce, což bylo příjemné.

Otočil se na ni. Jen krátce a potom svůj pohled stočil zase někam do neurčita před sebou. „Ovšem," odpověděl a následně ji jednou rukou objal za pas, když obešla jeho křeslo a posadila se mu na klín.

Bylo příjemné cítit teplo jejího těla a mít ji tak blízko u sebe. Možná, že kdyby se trochu víc snažil přehlížet to, co mu šeptá jeho údajně ledové srdce... možná, že kdyby přehlížel, že ví, že tohle prostě nemá budoucnost... možná, že by to mohl ještě nějakou dobu vydržet...

Ne, tohle nebylo fér ani vůči ní, ani vůči němu samotnému.

Pohladil ji po zádech a potom na ni jemně zatlačil, čímž ji donutil zvednout se z jeho klína. Udělala to a trochu zmateně se na něho podívala.

„Co je?"

Draco se nepatrně zamračil a když vstával, ztěžka polkl jako by měl v krku zaseknutý knedlík. „Musíme si promluvit, Heleno," řekl a když viděl výraz v jejích očích, přál si sám sebe sestřelit avadou.

Protože Helena je jiná než ostatní. Nejspíš proto jí tak rychle propadl. Nehledala v něm peníze, postavení nebo dárky... Zaslouží si upřímnost, věrnost a být prioritou pro svého partnera. On jí to dát nemůže. A proto jí zlomí srdce hned takhle na začátku, dokud mu nepropadla tak neodvratně. To je to nejlepší, co jí může dát.

***

„Už je to v pořádku, drahoušku," utěšovala svou třesoucí se kolegyni Septima Vektorová.

„Ten vozík už je pryč, Sybilo," přidala se k utěšování udýchaná madam Prýtová, která k nim uháněla chodbou sice kulhavým, přesto pozoruhodně rychlým krokem. 

Hned poté, co společně s profesorkou Vektorovou zachránily Sybilu ze spárů invalidního vozíku, vydala se neohroženě tu hroznou věc pronásledovat s úmyslem ji jednou provždy zničit. Jenže ona má už svá nejlepší léta za sebou a ten vozík je tak šíleně rychlý... Zmizel jí hned za prvním ohybem chodby. Chvíli po něm pátrala, ale pak se na to vykašlala. Nemělo to cenu. Ta věc se umí schovávat opravdu dobře.

Vědma, jež seděla na zemi, přes ramena měla přehozenou pletenou deku a třásla se tichými vzlyky, ke svým kolegyním vzhlédla a mžourala na ně přes popelníková skla svých kulatých brýlí.