Učednice

1.

Procházela jsem vlakem a hledala své kamarády, když jsem najednou spatřila zrzavou kštici. Ginny. Zaradovala jsem se, ale asi předčasně. Šla jsem jejich směrem, občas jsem do někoho strčila nebo mu stoupla na nohu, na omluvy jsem neměla čas, protože jsem se chtěla dostat k nim. Konečně jsem tam došla, otevřela jsem dveře kupé a poněkud zadýchaně se stavěla do jeho dveří. První si mě všimla Herm, následně pak i všichni ostatní. V okamžiku kdy mě spatřili, vypadali vyděšeně, a taky by měli být, protože jsem byla opravdu vytočená. Po chvíli ticha jsme se všichni společně rozesmáli a konečně jsem si mohla sednout.

Celou dobu o něčem mluvili, ale já jsem je moc neposlouchala. Dívala jsem se z okna na tu krásnou krajinu a snažila se nemyslet na přicházející válku. Bylo tu totiž jisté riziko se kterým jsem se nechtěla setkat. Z myšlenek mě vyrušil Harry s otázkou:

,,Kdo myslíš, že bude učit OPČM Ronnie?" Tipovat jsem se neodhodlala, ale jedno vím jistě, že nidko horší než Umbridgeová být nemůže. Tak jsem jen neurčitě mykla rameny a dál se utápěla ve svých vlastních myšlenkách, protože se teď začal vést diskuse na téma Snape. Do těchto diskusí jsem se nikdy nechtěla míchat, i když jsem Snapea v lásce zrovna neměla stejně jako většina jeho studentů, dokonce bych jim mohla přispět mnoha zajisté novými informacemi. U něj jsem měla stejně jako Harry vyhrazený jedině pro mě, ale ať se to zdá sebedivnější jeho pohled na Harryho se nikdy nemohl vyrovnat tomu pohledu, který mi pokaždé věnoval. Dokázal mě peskovat i za obyčejné sezení venku pod dubem nebo čtení knih v knihovně, doháněl mě tím k šílenství. Už jsem se na chodbě ohlížela, jestli se za mnou někde neplíží jako tichý temný stín. Problém byl, že mě lektvary vždycky moc bavily a šly, takže jsem se těšila a zároveň jsem tu hodinu proklínala. Hlavním důvodem mého nezapojování se do těchto diskusí nebylo, že by mi vadili, ale ztratila bych motivaci mu dokázat, že nejsem úplně levá a k ničemu, jak si celou dobu myslí a patřičně to dává najevo. 

Vlak se zastavil, ani jsem si nevšimla, že Harry zmizel, ale když jsem se jich ptala jestli by to nevěděli, řekli mi, že to taky neví. S hlavou plnou všemožných myšlenek jsme nasedli do kočárů taženými testrály. Párkrát jsem o nich četla, ale nikdy jsem si jich nevšimla a tak jsem se rozhodla zeptat na otázku, která mě od spatření těch tvorů vrtala hlavou víc a víc. Vyháhla jsem z kapsy hábitu tužku a blok a začala psát.

Vidíte taky ty testrály?

Všichni se na mě dívali jako na blázna, jen Lenka ne, ale ta se nikdy na nikoho takto nedívala. Sborově zakroutili hlavou, jejich zběsilé kroucení hlavou přerušil Lenčin zamyšlený hlásek.

,,Vidí je jen ten, kdo viděl někoho zemřít." Dobře ale proč je vidím i já, nikdy jsem neviděla jak někdo umírá, a odmítám to měnit. Všichni se na ni šokovaně podívali, ale nikdo nic neřekl, vlastně za celou dobu nikdo nic neřekl. Bylo to takové ne úplně příjemné ticho, ale dalo se to vydržet. Když jsme vylezli z kočáru, naskytl se mi pohled na Malfoye, Filche a Snapea. O něčem se tam hádali, ale neměla jsem čas zjišťovat o čem, protože jsem se musela nahlásit profesoru Kratiknotovi. Bylo to poněkud složité dorozumívání, protože přeci jen nemluvím a to není zrovna obvyklé. Konečně jsem se dostala přes tento vyčerpávající výslech, ta trojice už se nehádala, jen tam mlčky stála pozorujíc něco nebo někoho za našimi zády. Donutilo mě se otočit s tam stál Harry, kterému tekla z nosu krev, vedle něj stála Nymfadora Tonksová a okolo nic pobíhal patron ve tvaru vlka. Ihned jsem se zarazila, protože si naprosto přesně pamatuju, jak mi vykládali, že jejím patronem je něco jako králík nebo zajíc, ale rozhodně ne vlk. Pak se od někud ozval velmi povědomý chladný hlas.