Učednice

17.

Po nějaké době se dveře od místnosti, kde se 'schovával' Snape otevřely. Ronnie, která si až doteď povídala s Brumbálem vyskočila na nohy a dělala, že celou dobu stála, ani nevěděla proč to udělala, prostě to udělala, bylo to instinktivní. Ve dveřích se objevil Snape a vypadal stejně naštvaně, jako před pár minutami, možná i hodinou. Tmavovláska měla chuť se ho zeptat, jak si zatrucoval, ale nechtěla a nesměla si ho dobírat a další trest už skutečně nepotřebovala. Brumbál měl očividně chuť se zeptat na to samé a Snape to asi poznal z jeho širokého úsměvu, protože se zastavil v půli kroku a vražedným pohledem sjel oba dva, moc mu to ale nepomohlo, protože na Brumbála to nikdy neplatilo a tmavovlasá nebelvírka měla ještě větší chuť se smát. 

,,Vidím, že jste zůstala."

,,Kdybyste přišel o chvíli později, třeba bych to stihla." Řekla, ale vážně to nemyslela ani náhodou a on to poznal, dokonce měl pocit, že se jí odsud nechce, u ní si však nemohl být ničím jistý.

,,Odtud byste se nepřemístila."

,,A jak jsem Vás teda dostala za Harrym." Tohle mu nedošlo a nejraději by se ukamenoval, protože ona měla pravdu, jak by se dostali za Potterem, kdyby se nepřemístili. Naštvaně zavrčel a posadil se ke stolu, to že tu je tmavovláska mu absolutně nevadilo, kouzlit umí a kdyby někdo přišel, už několikrát dokázala, že ji nikdo nenajde ani tím nejlepším odkrývacím kouzlem. Soustředit se však nemohl, vyslechl si celý jejich rozhovor, hlavně začátek, který byl nejzajímavější. Měl na toho starého dědka takový vztek, že kdyby mohl zabil by ho znova, trochu ho ale mrzelo, že Ronnie nevěřila, že to bylo jeho rozhodnutí a navíc to její zhroucení do křesla, to bylo nade všechno očekávání. Tmavovláska si sedla k oknu a dívala se ven, neměla co dělat a rušit Snapea v práci, povídáním si s Brumbálem rozhodně nechtěla. Byl zde krásný výhled na jezero a okolní Bradavické pozemky. I když Snapea nijak nerušila, pořád se na ni díval a čím déle tak seděli, tím víc se černovlasý muž díval na tmavovlásku a méně papíroval. Už byli vzhůru i všichni zbylí bývalí ředitelé této školy a někteří překvapeně, někteří zaraženě, pozorovali ty dva. Ronnie vypadala, že si ničeho nevšimla, ale moc dobře věděla, že ji pozoruje, nechtěla se však otočit, protože jí už jenom tato situace vadila, tak proč by se měla ještě tomu netopýrovi dívat do očí a znervózňovat se ještě víc. 

______________

Hodiny ubíhaly, tmavovláska pořád hleděla ven a Snape zase na ni, přemýšlel, jestli náhodou nemá hlad, ale nezeptal se. Tmavovláska, která někdy u dlouhé dny nejedla a obyčejně měla za dobu jejich 'výletu' pouze jedno menší jídlo za den, takže hlad rozhodně neměla. Publikum, které měli se začalo tiše dohadovat o tom, co se teď stane, protože nikdo z nich zřejmě neměl nic jiného na práci. Ronnie to Snapeovo neustálé pozorování znervózňovalo, na jeho chladný a neústupný pohled už si zvykla, ale štvalo ji jeho, pro něj neobvyklé a nenormální, chování. Nejednou měla chuť se otočit, ale nikdy to neudělala, i když jednou už se to málem stalo. 

Brumbál ho pobízel, aby něco řekl nebo udělal, ale se Snapem to ani nehlo.

_____________

Dny ubíhaly velmi rychle, každý den se opakoval ten samý scénář s tím, že si v noci chodila Ronnie tajně pro jídlo do kuchyně, kde byla nanejvýš hodinu, protože znala Snapea, vyjít někam ven by jí nedovolil. Když byl Snape zrovna mino místnost, povídala si tmavovláska s bývalými řediteli, teď už jí bylo jedno, že budou vědět, že mluví, hlavní bylo, utajit to před Brumbálem, což se jí nepovedlo. Ale co, teď už to je jedno. Chvíle, kdy byl Snape pryč byly taky jediné momenty, kdy s někým mluvila, jinak pořád vysedávala u okna a pozorovala jezero.