Učednice

16.

,,Dále." Řekl Snape chladným hlasem a kdyby teď nebyli v Bradavicích, Ronnie by se přemístila pryč. Musela ale uznat, že čím víc času byla ve Snapeově blízkosti, tím lépe jí bylo. Dveře se otevřely a v nich stála profesorka McGonagallová.

,,Dobrý den." Pozdravila ho chladně profesorka McGonagallová, vypadala velmi naštvaně, ale se Snapem to ani nehlo.

,,Dobrý den, smím se zeptat na důvod Vaší návštěvy?" Zněl velmi chladně a dával si záležet na každém slůvku.

,,Už jste si promluvil s Carrowovými, madam Pompfreyová říkala, že se na ošetřovně objevilo ještě pár studentů."

,,Mluvil, ale vy musíte brát v ohledu, že jsme dostali rozkazy, kterými se máme řídit. Máme studenty trestat a ne zabít, tím si můžete být jistá Minervo."  

,,Je mi z Vás špatně." Ronnie měla tu smůlu, nebo spíš štěstí, že neviděla Snapeovi do obličeje, takže jí unikl jeho trochu dotčený pohled, kterého by si jako jediná mohla všimnout. Měla chuť se ozvat a všechno profesorce povyprávět hezky od plic, ale místo toho mlčela a taky jí Brumbál opatrně naznačil, ať nic nedělá. Už teď měla jasno, že až zmizí, bude prvním bodem jejich diskuse, které se s trochou smůly bude účastnit nebo ho aspoň uslyší. Profesorka se otočila na podpatku a práskla za sebou dveřmi. 

Černovlasý muž se opět postavil, ale nic neřekl, jen zamířil k místu, kde stála tmavovláska. Věděl, kde přibližně stojí, protože Brumbál je velmi dobrý navigátor. Stál tam a díval se na tmavovlásku, teda na místo, kde stála. Teprve až na Brumbálovo pokynutí se nedobrovolně zviditelnila.

,,Jak se tam tedy dostaneme." 

Normálně, přemístíme se.

,,Jak se chcete přemisťovat, když nevíte kam, Johnsonová. Na tohle jste nějak zapomněla."

To nechte na mě pane profesore. Budete mi muset věřit.

Vidina, že by jí měl věřit se mu moc nezamlouvala a dával to patřičně najevo, ale jiný způsob neměl. Nevrle přikývl a vydal se zpět ke svému stolu, tmavovlásky si vůbec nevšímal. Ronnie tam ještě chvíli stála, než jí Brumbál pokynul, aby si sedla do křesla, které bylo celkem daleko od Snapea a velmi blízko krbu a všem obrazům, hlavně toho Brumbálova. Seděla tam a seděla, všichni profesoři začínali pomalu usínat, až tam zůstali vzhůru jenom Snape a tmavovláska, která už neměla daleko od usnutí. Ještě než ale tmavovláska usnula, dala Harrymu a Hermioně zprávu, že je v pořádku a neví, kdy se vrátí, ale když budou potřebovat přijde.

Odbíjela čtvrtá hodina ráno, Snape vzhlédl od papírování a první, co uviděl, byla spící tmavovláska v křesle nejblíž ohni, kde po většinu času seděl on, když mohl. Oheň ještě pořád plápolal, ale už ne tolik, jako před několika hodinami, kdy byla tmavovláska ještě vzhůru. Přešel až ke křeslu a sklonil se k tmavovlásce. Byla tak roztomilá a uvolněná, když spala, ani si to neuvědomoval, ale pravý koutek mu začal mírně cukat. Hned se ale přestal smát (jestli se tomu dá tak říct), protože se mu ještě víc potvrzovala jedna věc. Ona za ním nikdy nepřijde, když bude něco potřebovat, nikdy. Až teď si ji mohl ještě jednou prohlédnout, už nebyla tak bledá, kruhy pod očima byly ty tam a po modřinách, až na vyjímky, nebylo ani památky. Že by měl Brumbál zase pravdu a skutečně to byl smluvní trest za neuposlechnutí? Prosté přání může stačit....i nevyslovené. Přesně tak to před pár dny řekl právě stařec v obraze. Vzpomněl si na Lily, ale když se nad tím tak zamýšlel, už k ní necítil to samé, jako před tím než poznal Ronnie. Na její místo nastoupila právě tmavovláska, všechny jeho myšlenky se honily právě kolem tmavovlásky, celý jeho život se najednou začal točit okolo tmavovlásky. Nejednou vzpomínal na slova Aiyany v den, kdy se mu Ronnie už po několikáté pokusila utéct. Miluješ ji, přiznej si to. Co když měla pravdu? Co když je skutečně zamilovaný do Veronicy Lestrengeové, dcery Rudolfuse a Aiyany Lestrengeových, kmotřenky Pána Zla a Merlinví koho má ještě za příbuzného.