Učednice

18.

,,Neměl bys být na ni tak krutý Severusi." Řekl Brumbál jakmile dívka zalezla do své místnůstky, celou dobu je nenápadně pozoroval a jako jediný si všiml dívčiných pokusů nebrečet. Tuhle debatu Snape skutečně nechtěl, aby slyšela, protože se ten stařec nejspíš bude šťourat v jeho citech stejně jako on v Harryho hlavě před asi dvěma lety. 

,,Mohlo se jí něco stát."

,,Ale nestalo, chtěla pomoct svým přátelům." 

,,To je jedno, měla zůstat tady, neposlechla-"

,,Ty bys taky neposlechl. Zvlášť kdyby šlo o ní." A je to tady, ten starej dědek si prostě nemůže pomoct a musí mu pod nos podstrkovat jeho vlastní city proti němu. Snape hodil po Brumbálovi jeden vražedný pohled, ale on dokázal mluvit i když nemluvil. 

,,Co po mě vlastně chcete Brumbále."

,,Abys jí to řekl."

,,V žádném případě." 

,,Proč?" Černovlasý muž mlčel, ale bylo vidět, co by řekl a Brumbál, který v tomhle tom čtení měl praxi to poznal.

,,Nechceš, aby ji tvá smrt ranila ještě víc, že?" Snape jen přikývl, ale v zápětí řekl.

,,Opovažte si jí něco říct nebo naznačit, jinak Váš obraz spálím." Věděl, že by to bylo k ničemu sice by všichni od něj měli klid, ale Brumbálovi už mohlo být vše jedno, byl mrtvý, tak proč si dělat starosti s jedním blbým obrazem, kterých zde byla hromada. 

,,Tak něco udělej, zabraň mu, aby tě zabil."

,,Vám se to lehce řekne, i kdybych chtěl nemůžu." Z jeho hlasu bylo znát, že ani jemu už se vidina blízké smrti nelíbí.

,,A slečna Johnsonová by nemohla pomoct, zná přece svého kmotra lépe než ty, třeba by na něco přišla." 

,,Kdybych jí to řekl udělala by všechno proto, aby se na moje místo dostala ona a zemřela ona." Brumbál pochopil, v což černovlasý muž ani nedoufal, myslel si, že ho bude chtít přesvědčit, ale on nic.

Ve své komůrce se už tmavovláska rozplakala, ruku už si ošetřila a bolest jako vždy necítila. Pořád měla u sebe ten nůž, byl na něm vyrytý znak její rodiny. Udělala chybu a nejhorší bylo, že jí až teď došla závažnost toho co udělala. Mohla se prozradit, mohla prozradit jeho, mohlo se něco stát a všichni mohli zjistit kým skutečně je. Ze začátku, když ji sem posílal, ji zajímalo, co si tam povídají, ale nikdy nenašla odvahu to zjistit a časem už ji to přešlo. Byla ráda za tu trochu klidu a nechtěla dělat problémy, což teď udělala. Snažila se nevzlykat, ale slzám už se skutečně neubránila. Většina holek by se rozplácla na postel a nechaly se unášet smutkem, ale ona nebyla obyčejná holka, ona byla týraná dcera Rudolfuse Lestrenge a Aiyany Lestrengeové, kmotřenka Pána Zla a elementární mág. Už od mala se předpokládalo, že bude silná a krutá, ale chováním se lišila od zbytku rodiny. Měla ráda mudly a mudlorozené kouzelníky, nelákala ji černá magie a nebyla tak krutá. Tyhle zásadní myšlenky se u ní snažila Bellatrix potlačit mírnějšími tresty, ale její otec ji nesnášel, trestal ji jenom kvůli tomu, že dýchala a žila. Očekávalo se, že i přes to všechno se bude tvářit jakože nic a bude silná, bez emocí. Seděla na posteli a okolo ní poletoval zářivý vlk, její patron, kterého uměla vykouzlit jenom díky dni, kdy poprvé a naposled slyšela tu písničku, kterou později používala jako ukolébavku. Měla tady některé svoje věci, ale jinak nic a ať se to zdálo divné sebevíc, chtěla, aby to takto ještě chvíli zůstalo. Lépe by si připadala ještě kdyby žil Brumbál, ale tohle ji taky nevadilo. Dokonce jí trochu přišlo, že Snapeovi na ní záleží, k jejímu štěstí chyběla už jen jedna věc, ale tu si stále nepřiznala, na rozdíl od něj. Záleželo jí na něm, ale že by ho měla ráda, to jí přišlo jako nesmysl.