Každý drak je jiný a to je na nich krásné. Dělají ze svých rozdílností výhodu. Ale lidé nejsou jako draci. Když je nějaký člověk odlišný od ostatních, musí se občas skrývat. Ale každý z nás má něco, díky čemu dokáže vystoupit ze stínu a stát si za s...
Ahoj, mí Dracomilové! Vítám vás zase u Osudu. Huf, říkám vám, bylo to tady trochu složitější. Kapitola měla mít původně jen úvod a hlavní dej měl být doslova ÚPLNĚ někde jinde. Nakonec ale první půlka nabrala takový obrat a vlastní moudro, že jsem mu mile rád tuto část nechal celou. Moudru i obrázkům od wolfdianadragon❤️. Obrázek v úvodu jsem dostal... A víte co? To si nechám pro zajímavost 😉.
Za to se vyjádřím k tomuto obrázku:
Ops! Esta imagem não segue nossas diretrizes de conteúdo. Para continuar a publicação, tente removê-la ou carregar outra.
Toto jsou nové, nebo spíš ne tak nové, Diyny postavy, které opět podobně jako Nuku přizpůsobila Osudu a já jim našla menší roli 😉. Bohužel už nemám moc velkou kapacitu pro další postavy, ale i tak věřím, že tu vyniknou. Pojďme je přivítat přečtením této kapitoly! Bavte se 😉.
***
Od událostí ve starém loveckém přístavu uběhly tři dny. Tyto tři dny jsem během čekání na Škyťáka a ostatní původní jezdce trávila jako plnohodnotný Nový Blpan a dračí jezdec. Starala jsem se o Broučka, dále vyučovala v akademii, pomáhala ve vsi i Eivor se Střelcem, trénovala s Hel, a ve volnu samozřejmě pilovala své letecké dovednosti. Byl to můj život snů. Avšak vzadu v mysli pořád hlodala ta myšlenka na to, kde zůstali původní jezdci.
"Už to jsou tři dny, co to Eret odletěl říct Škyťákovi. Neměli bychom si dělat starosti?"
"Soustřeď se," napomenula mě Hel. Zrovna jsme totiž měly trénink s kladivem. Údery i vracení do ruky mi už víceméně šlo, takže jsme dnes pracovaly na rychlé manipulaci. Řetěz jsem si neustále různě obtáčela kolem paží a ramen, a pomalu jsem se mu snažila pohybem těla přizpůsobovat, abych uměla používat obě ruce a zároveň střídat kladivo a provazovou dýku. Zatím jsme to dělaly v klidu, ale možná jsem na Hel byla až moc pomalá, jelikož jsem u toho pořád mlela. No nemohla jsem si pomoct, nešlo mi to hlavou.
"Já jen říkám, jasně, zatímco Eret letěl sem, jezdci letěli určitě jinudy a on je musel dohnat, a jejich cesta sem taky něco zabere, ale tři dny?! Jej!" Když jsem se pokusila během otočky nasměrovat dýku zpět do levé ruky a zároveň povolit kladivo a roztočit ho, skoro mi to vylétlo. To Hel neudělalo zrovna radost.
"Mám pro tebe takovou drobnou radu," začala. "Když zacházíš se zbraní, soustřeď se, protože to je často jediný rozdíl mezi výhrou, nebo smrtí."
Ač jsem se nemohla nabažit toho, jak jsem s kladivem od jeho koupení pokročila, uznala jsem, že takhle to vážně nejde, tudíž jsem už jen povzdechla, ruce i ramena povolila a kladivo ledabyle odhodila.
"Nemá to cenu," vzdychla jsem a šla se posadit na kámen, kde jsem se opřela o kolena, a, jelikož jsem si tam nechala tašku, vytáhla jsem Alfdisina plyšového smrtipěje, kterého jsem bez ustání nosila u sebe.
