Rozdílně stejní [Dokončené]

1. kapitola - Nová

„Nikdy jsem si nemyslela, že to dopadne takhle."

Katrin

Můj příběh začíná v době, kdy jsem se jako holka z vesnice přestěhovala do města. Věděla jsem, že mě nikdy nebudou brát mezi sebe, protože nám do konce devítky chyběl jen půl rok. Jak bych také mohla do půl roka zapadnout? Já tichá, nemluvná, stydlivá a citlivá holka, co neměla ani pořádné kamarády ve své staré škole? Ale nebudu předbíhat. Vraťme se hezky na začátek.

Je úterní ráno po vánočních prázdninách a já se chystám do nové školy. Vůbec se netěším, ale nemám na vybranou. Jednou jsme se odstěhovali, tak to jinak nepůjde.

Otevřu skříň v pokoji, který mám nově zařízený. Taky jak jinak, když je v novém domě. Nevím, co se se mnou poslední dobou děje, ale začínám mít ráda tmavé barvy a zářivé mi začínají vadit. Pokoj jsem si nechala vymalovat světle šedě a jednu stěnu tmavě šedou. Koberec a závěsy mám černé a nábytek je černobílý. Já jsem s tím spokojená, i když rodičům se to moc nezdá, ale je to moje volba.

Vytáhnu tmavě šedé džíny, černé tričko a žlutočernou kostkovanou košili. Jdu do koupelny a opláchnu si obličej, vyčistím zuby, učešu se, a nakonec se namaluju. Vezmu si své oblíbené šedé oční stíny a do vnějšího koutku si dám černé. Dávám si je jen na víčko, takže nejdou moc vidět, nakonec chybí jen řasenka, korektor a pudr.

Vezmu si batoh a svačinu, rozloučím se s rodiči a vydám se na cestu do školy. V pondělí už jsem se tam byla podívat s rodiči, takže vím, kam mám jít. Před školou stojí hloučky žáků, ale já zůstanu stát opodál a čekám, až všichni odejdou dovnitř. Když už jsou pryč, tak jdu za ředitelem.

„Dobrý den," řeknu, když zaklepu a ozve se dále.

„Á, dobrý den, říkal jsem si, jestli jsi nezaspala, když je dneska tvůj první den," řekne a usměje se. Vypadá vážně mile a sympaticky. Je vysoký a není ani tlustý ani hubený. Jeho vlasy jsou hnědé, ale jsou propletené šedinami. Oči má také hnědé a vypadají laskavě.

„Moc se omlouvám," řeknu a sklopím pohled. Trochu se stydím, že jsem sem nešla hned, protože jsem se bála, ale co se dá dělat.

„Nemusíš se omlouvat. Vlastně jsi nepřišla pozdě, vždyť ještě nezvonilo, a i kdyby, tak tě stejně vezmu do třídy, až po zvonění. Učebnice jsi dostala už včera, že ano?" řekne a usměje se. V tu chvíli začne zvonit. „Skvělé načasování, tak a teď pojď."

Nejdřív jdeme rovně po chodbě, nahoru po schodech do prvního patra a hned do prvních dveří zprava. Ředitel zaklepal na dveře a počkal, až se ozve dále. Ve třídě bylo ticho, ale jen, co jsem vešla do třídy, tak začalo šuškání.

„Tak třído, tohle je vaše nová spolužačka Katrin. Doufám, že jí mezi sebe přijmete, i když přišla, až ke konci základky," řekne ředitel a pak se otočí na mě: „Hodně štěstí a doufám, že se ti tu bude líbit."

„Děkuji Vám," odpovím a ředitel odejde. Zůstanu stát před tabulí, než se mě ujme učitelka.

„Tak, Katrin, posaď se zatím tamhle dozadu. Nesedí tam nikdo a pak tě když tak přesadím," řekne a ukáže na poslední lavici u dveří. Jdu si tam sednou a cestou si nenápadně prohlížím spolužáky. Pohledem zavadím o nějakého černovlasého kluka. Ve rtu má kroužek a celkem se divím, že mu to rodiče dovolili, ale je to jeho volba a neříkám, že mně se to nelíbí. Naopak. Vždycky se mi to líbilo, ale nikomu jsem to neřekla. Sedí rozvalený na židli a prohlíží si mě. Potutelně se usměje, když si všimne, že se na něj koukám. Otočí se na něj nějací dva kluci, co sedí před ním a on jim začne něco šeptat. Neslyším, co říká, ale směje se a kouká po mně. Bezva, tak začíná pomlouvání už teď, a ještě musí být tak blízko mě. Sedí také v poslední lavici, ale uprostřed. Sednu si na židli u zdi a vyndám si učebnice na matiku.