Rozdílně stejní [Dokončené]

9. kapitola

Vešla jsem do třídy a myslela jsem na to, co se stalo. Od včerejška je Lukáš nějaký divný. V jednu chvíli se mi zdá milý, pak je najednou zase zpátky ten nafoukaný a arogantní blbeček. Nevím, co se s ním děje, ale začínám se ho bát ještě víc. Jeho změny nálad mě děsí. Celkem se divím, že mě teď nepraštil.

Nemůžu se zbavit pocitu, že mě někdo sleduje. Rozhlédnu se okolo a uvidím Tomáše, jak na mě upřeně kouká. Usměje se a hodí po mně zmuchlaný papír a naznačí, abych ho otevřela. Rozložím ho a snažím se rozluštit ten děsný škrabopis.

Nevím o co se snažíš, ale ať je to cokoliv, tak ti to nevyjde. Ještě jednou si budeš na něco stěžovat a postarám se o to, aby tvůj hnusnej ksicht seškrabovali ze silnice.

Naprázdno polknu. Tohle už nevypadá jako sranda. Budu si muset dávat pozor. Myslela jsem, že Lukáš je tu ten zlej a asi i je, ale Tomáš toho začal využívat.

Sesunu se na židli a papírek složím a schovám si ho do kapsy. Třeba se bude ještě hodit.

Hodina už začala, ale Lukáš ještě nepřišel. Zajímalo by mě, co s ním je. Do třídy vejde učitelka a začne něco mlít. Nemám náladu jí poslouchat, tak jen znuděně koukám do blba, než promluví Martin a položí učitelce otázku, kterou jsem si kladla před chvílí.

,,Paní učitelko, jen jsem se chtěl zeptat, kam zmizel Lukáš?" zeptá se a pár lidí souhlasně přikývne.

,,Udělalo se mu špatně a teď už by jsme se mohli věnovat konečně chemii!" vyštěkne učitelka a začne povídat o nějakých uhlovodících, nebo co. Nejsem si tím jistá, jelikož slyším jen útržky vět, co říká, protože se topím ve svých myšlenkách.

Určitě se mu špatně neudělalo, vždyť vypadal normálně. Teda normálně na něj. Nebude za tím něco jiného? Co když se mu něco stalo? Blbost. Proč mě to zajímá? Aspoň bude dneska o jednoho otravného člověka méně.

Protřepu si hlavu a pokusím se vnímat učitelku a psát si aspoň nějaké poznámky.

Konečně jdeme na oběd. Dnešek byl opravdu dlouhý. Čeká nás sice ještě odpolední vyučování, ale aspoň na chvíli je volno. Dneska nejdu na oběd, protože je nějaký maso na houbách a já houby nenávidím.

Rozhodnu se jít do parku. Svítí sluníčko a sníh se krásně třpytí. Mám zimu ráda, teda když je sníh. Když není, tak se těším na deštivé dny, protože déšť mám stejně ráda jako sníh a nepohrdnu ani bouřkou. Bojím se jí, ale je v ní nějaké kouzlo, co se mi na ní líbí.

Nechápu, proč sem skoro nikdo nechodí. Vždyť je to tu tak pěkný. Možná sem spíš chodí lidé když je teplo. No, to zjistím, až později.

,,Kampak to máš namířeno?" ozve se za mnou hlas a já strnu hrůzou. Včera se stalo to samí. Proč jsem tak neponaučitelná?

,,Koukám, že to tu máš ráda. Mohli by jsme sem chodit častěji. Spolu," řekne za mnou hlas, který patří Tomášovi.

Měla jsem na jazyku nějakou nadávku, ale radši jsem jí spolkla a dala se na útěk. Slyšela jsem za sebou jeho kroky i smích. Nevěděla jsem, co dělat. Nikdy jsem nebyla dobrá ve sportech a teď mi to vážně nepomáhá.

Ucítím náraz a už ležím na zemi v hromadě sněhu. Chytí mi ruce za zápěstí a přimáčkne mi je k zemi. Zároveň mi klečí na nohou.

,,Snad jsi si nemyslela, že mi utečeš. Zrovna mně. Víš, vyhrál jsem už několik závodů v běhu, takže máš smůlu," řekne a skloní se ke mně ještě blíž. ,,Teď mě dobře poslouchej. Řekneš o tomhle někomu něco a splním svůj slib." Zašklebí se a nakloní se ke mně ještě blíž, až má svoje rty těsně u mých. Nadechnu se a zavřu oči. Nechci to vidět. Začne mě líbat. Dělá se mi z toho špatně. Vždycky jsem si myslela, že můj první polibek dám klukovi, kterého budu mít ráda. Jenže tenhle zmetek mi vzal můj sen už včera a dneska s tím pokračuje. Ach jo, co mám dělat! Proč tu někdo nejde!

Ucítím, jak mu sklouzli nohy z mých, tak sebou začnu smýkat, až se mi povede se mu trochu vykroutit. Se smíchem mě pustí a zhnuseně se na mě podívá. ,,Po škole si to zopakujem a jestli zapomeneš, tak tě to bude sakra mrzet," řekne a pustí mě.

Hned si stoupnu a začnu utíkat, ani nevím kam. Jsem z parku venku a stojím na nějaké cestě. Rozeběhnu se po ní, i když nevím, kam vede. Běžela bych domů, ale táta je dneska doma a nechci mu vysvětlovat proč jsem doma, tak brzo. Z očích mi teče jedna slza za druhou, až přes ně skoro nevidím.

Setřu si je šálou a rozhlédnu se. Tady v té části města jsem ještě nebyla. Vypadá to tu skoro stejně, jako všude. Jak já to tu nenávidím!

Otočím se, že půjdu zpátky, ale zastavím se. Zdálo se mi to nebo ne? Černé vlasy, černá bunda, modré oči co září do dálky. Otočím hlavu, ale už tam nikdo není. To už mi z toho Lukáše vážně přeskočilo.

Vydám se zpátky do školy. Stihnu to jen, tak, tak. Sundám si věci a rozeběhnu se do třídy. Právě v čas, protože jen co si sednu vejde do třídy učitelka.

Ještě, že máme výtvarku a nemusím tolik přemýšlet. Začnu kreslit krajinku podle obrázku, co nám rozdala učitelka, ale myšlenkami jsem pořád jinde. Myslím na to, co se stalo v parku. Bojím se, že to myslel Tomáš vážně. Ne, on to vážně myslel. Nechci aby to dělal. Pak je tu ještě Lukáš. Teda jestli to byl on. Mohla to být jenom náhoda, ale co když ne...

Ze školy jsem nějak nepospíchala. Třeba ho přestane bavit na mě čekat, nebo zapomene. Srdce mi poskočí radostí, když před školou není. Nasadím si sluchátka a s radostným úsměvem na tváři se vydám domů. Úsměv se mi z tváře vytratí hned, jak ucítím něčí ruce okolo mého pasu. Někdo mě začne strkat do uličky, kde mě včera Lukáš praštil.

Tomáš mi vytrhne sluchátka a přitlačí mě na zeď. Začne mě líbat a já začnu brečet. Proč mi radši jednu nevrazí? Proč mě radši rovnou nezabije? Všechno by bylo lepší, než tohle.

Brečím ještě víc než předním, ale jemu to evidentně nevadí. Ještě, že nezkouší něco víc, ale co já vím. Třeba si to schovává na jindy.

Konečně mě pustí. Neřekne ani slovo a zmizí. Sjedu zády dolů po zdi a čekám, až se trochu uklidním. Pak se seberu a jdu domů.

Na celý barák zakřičím ,,Ahoj." a vyběhnu do pokoje. Zavřu za sebou dveře a sednu si zády k nim. Začnu se klepat a znova brečet. Opřu se rukama o zem, ale pak vyjeknu bolestí. Na zemi ležel špendlík. Asi mi spadl z nástěnky, která visí vedle dveří. Na chvilku jsem na všechno zapomněla, ale už je to zase zpátky. Už chápu, jak je to myšleno tím, že fyzická bolest, přebije všechny, co jsou uvnitř. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Nikdy jsem to dělat nechtěla, ale co když to vážně pomáhá. Stačilo by jedno škrábnutí, i tím blbím špendlíkem. Ulevilo by se mi.

,,Ne!" okřiknu se šeptem a špendlík bodnu do nástěnky. ,,Ne, ne, ne! To nesmím. Bude těžké přestat a navíc sama jsem byla vždycky proti tomu. Nesmím, prostě ne!"

Večer nemůžu zase spát. Už je toho na mě moc. Bojím se jít zítra do školy, ale zítra nemáme odpolední vyučování a když zmizím rychleji, než Tomáš, tak se nic nemůže stát. Ve škole si snad nic nedovolí. Snad...

----

Ahoj, tak jsem dneska dostala chuť zase psát. Chtěla jsem se vás zeptat, jestli by ste chtěli, abych ke každému dílu dávala nějakou písničku?

Pak jsem vám, chtěla říct, že díly budu věnovat tomu, kdo si o to napíše jako první, pokud nebudu mít nějaký důvat do věnovat někou jinému. Dneska bych díl chtěla věnovat @imdeathgoodbye za to, že moje žvásty čte :)