Rozdílně stejní [Dokončené]

22. kapitola - My dva? (Katrin+Lukáš)

Katrin

,,Myslíš si, že mně to nevadí? Vadí, ale já jsem na tohle už zvyklá," řeknu a zahledím se mu do očí.

,,Ehm...Katrin, chtěl jsem se tě na to zeptat už dřív, ale nějak jsem nevěděl jak...no...Chovali se k tobě všichni vždycky takhle?" zeptá se a uhne pohledem.

,,Jak takhle?" vyjedu trochu na něj, protože se mi moc nelíbí, kam směřuje. Nechci, aby mě měl za nějakou chudinku, ale zase mu nechci lhát.

,,Ty víš moc dobře, co myslím. Vlastně by se dalo říct, i jako já?" řekne, jako by můj tón hlasu vůbec nepostřehl, i když poslední větu skoro zašeptal.

,,Vždycky...Nikdy jsem nezapadala. Byla jsem jen podivínka, co sedí v rohu a kreslí si nebo čte. Byla jsem vždycky terčem posměchu. Nejvíc mě mrzelo, že mi lidi nadávali a smáli se věcem, které o mně ani nevěděli. Například, že nikdy nebudu mít kluka a že navždycky zůstanu sama a to všechno říkali jenom proto, že jsem nikoho neměla, neměla jsem o nikoho zájem a neříkala jsem o někom, že se mi líbí, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. Neříkala jsem to nahlas, protože jsem se bála zase jiného posměchu, ale je dost zpěváků, herců a sem tam i kluků, co potkávám, co se mi líbili. Jenom já jsem byla prostě ta trapka, co to neřekne nahlas. A tohle bylo ještě v pohodě...nadávek bylo mnohem víc, ale nechci se o tom bavit. Možná ti to někdy řeknu, ale poslední dobou je toho na mě moc a já nechci na to vzpomínat," řeknu svůj proslov a s očích mi unikne jedna slza. Nechci na ní upozornit, tak jen sklopím hlavu a koukám do země.

Lukáš

Něco mi říká, že jsem se na to ptát neměl. Vidím, že na to Katrin nerada vzpomíná a já se jí nedivím.

Zvednu jí bradu a setřu jí palcem slzu. Jak já bych jí rád obejmul, ale ve třídě to nejde. Nestojím o další drby, co nejsou pravda, i když v tomhle případě by mi to asi nevadilo a kdyby to byla pravda, tak bych byl ještě radši. Jenže nechci, aby další drby trápily Katrin. Ta už si to nezaslouží ani náhodou. Najednou mi vyskočí všechny vzpomínky na to, co jsem jí udělal. Byl jsem jako oni a už takový být nechci. Nejvíc mě, ale trápí, to jak jsem jí uhodil naposledy.

,,Katrin, musím ti něco říct," řeknu, protože jí to už potřebuju říct. Myslím na to, čím dál tím častěji. ,,Víš, naposledy, jak jsem tě no...praštil...No, prostě jsem to udělat nechtěl. Když jsem tě našel v tom parku, tak jsem šel za Tomášem a začal jsem na něj křičet, že to už přehnal, ale on se mi jen vysmál a řekl mi, že mi na tobě záleží a já tvrdil, že to není pravda, tak mi řekl, ať to dokážu. Tak jsem to udělal. Nechtěl jsem přijít o kamarády a teď mě to hrozně mrzí, že jsem to udělal. Teď už si dokážu přiznat, že mi na tobě záleží. Budu si do smrti vyčítat, že jsem ti ublížil," řeknu a zadívám se jí do očí. Vidím, jak zadržuje slzy, ale oči ze mě nespustí.

,,Lukáši, nemysli už na to. Něco mi říkalo, že v tom má Tomáš prsty. Tvářil se jako by právě něco vyhrál a bylo to vážně divný. Musíš zase, ale pochopit, že je to pro mě těžký ti odpustit a zapomenout, ale když se chováš, tak jak se chováš teď, tak na to zapomínám. Jsi jako někdo jiný. Dej mi čas a zapomenu na to úplně," řekne a mně spadne kámen ze srdce. Vím, jak to musí být těžké zapomenout a proto jsem rád, když je to takhle.

Po obědě jdeme s Katrin do parku, kde má sraz s Luckou. Nechtěl jsem tam jít, ale ona do mě pořád hučela, ať jdu, že jsem nakonec souhlasil. Lucce se to asi moc líbit nebude, ale tentokrát za to nemůžu.

Lucka se za chvíli objeví a nejistě kouká ze mě na Katrin a z Katrin na mě.

Katin

,,Doufám, že ti nevadí, že tu je se mnou Lukáš. On sem sice nechtěl jít, ale já to chtěla. Myslím, že ti bude taky moc něco vysvětlit," začnu po chvíli opatrně. Lucka jen přikývne a sedne si vedle mě na lavičku. Nadechnu se a začnu jí vyprávět, co se stalo. Někdy se zastavím, protože nevím, jak mám pokračovat, ale ona jen sedí a ani nedutá.

Když s Lukášem domluvíme, tak se na nás nevěřícně podívá a pak řekne: ,,Tak tohle jsem nečekala. Kdybych tenkrát slyšela...no to je jedno, ale kdybych byla někdo jiný, tak bych tomu asi moc nevěřila," dostane ze sebe po chvíli Lucka. Podívám se na ní nechápavě a řeknu: ,,Co kdyby jsi neslyšela?"

,,Jednou jsem tě slyšela s Tomášem u šaten. Neviděla jsem vás, ale pár slovům jsem rozuměla. Nechápala jsem proč Tomáš říká, že si to budete muset vynahradit po škole. Moc jsem vám nerozuměla, ale tohle mi utkvělo v paměti, proto jsem moc nevěřila to mu, co se o váš říkalo," řekne a podívá se na Lukáše a pak na mě. ,,Katrin, ani nevíš, jak mě mrzí, že jsem se tě nezeptala, co se stalo."

,,To tě mrzet nemusí. Nemohla si vědět, co se stalo," řeknu a usměju se na ní.

,,Jsi vážně hodná Katrin," řekne a pak se na nás podívá a usměje se: ,,A co vy dva?"

,,Co, co mi dva?" řekneme s Lukášem nastejno.

,,No máte něco mezi sebou, ne?" zeptá. Cítím, jak začínám rudnout, ale Lukáš to zachrání a řekne: ,,Jsme jen kamarádi."

,,Budu vám to věřit, i když to tak moc nevypadá," řekne a my na ní vytřeštíme oči. ,,Nebojte se. Možná, že si toho nikdo nevšiml. Já jsem jenom děsně všímavej člověk, když jde o tohle," řekne s úsměvem a pak už se smějeme všichni. Lucka je vážně fajn, že jsem se s ní nezačala bavit trochu dřív, ale to bych to nesměla být já.

——

Doufám, že se vám kapitola líbila. Kdyby tento díl četl někdo, kdo mě zná hodně dobře, tak by poznal, že to, co Katrin říkala Lukášovi o klucích, je vlastně pravda o mně. Tedy ne úplně, protože s některými kamarádkami o tom mluvím, ale kluci ve třídě si ze mě dělají kvůli tomu srandu a nejen kvůli tomu. Mrzí mě to, ale nezbývá mi nic jiného, než si říkat, že jim ještě ukážu :D Nebudu vás tu zatěžovat nějakými nesmysly.

Děkuji vám, že tento příběh čtete a chtěla bych vám hrozně moc poděkovat, protože tento příběh má už cca 1000 čtení a 118 votes. Moc vám děkuju, protože jsem nedoufala v to, že by se to mohlo někomu líbit :D Takže ještě jednou velké díky :)