Rozdílně stejní [Dokončené]

16. kapitola -- Kamarádi? (Katrin+ Lukáš)

Katrin

 

Zůstala jsem sedět na gauči, když Lukáš odešel a ronila jednu slzu za druhou. On mě políbil a já jeho taky. Jak jsem to mohla dovolit, když jsem mu předtím tvrdila, že nikoho nechci, že mám strach kvůli Tomášovi, ale jak se ke mně naklonil a lehce se dotkl mích rtů, věděla jsem, že to chci. Jenže, teď bych byla radši kdybych to neudělala. Jsem vážně blbá! 

Nevím proč jsem to udělala, ale myslím, že to bude tím, že se mi od prvního dne, co jsem ho viděla, líbil, že jeho změna chování se mi taky líbí a prostě celý tenhle nový Lukáš je dokonalý. Nevím, co mám dělat! On se mnou nikdy nebude chtít chodit a já s ním asi taky ne. Když si představím, že by mezi námi mělo něco být, tak mi vyskočí to, jak se ke mně choval, ale když se teď omluvil a vysvětlil mi to, už se na to dívám taky jinak, ale... Co mám sakra dělat?

Asi má pravdu. Bude lepší dělat, že se nic nestalo. Třeba budeme kamarádi. Třeba.

Nevím, jak dlouho tu sedím, ale asi bych měla jít do pokoje a něco dělat, protože rodiče by tu měli být každou chvíli. Pořád brečím, ale to mi je jedno. Sednu si ke stolu a otevřu učebnici matematiky. Nemůžu se vůbec na nic soustředit. Budeme dělat, že se nic nestalo? Ta otázka mi zvoní pořád v hlavě. Co když to tak nemyslel a nebo myslel a políbil mě jenom proto, že se mu naskytla příležitost? A co když já jsem to tak nemyslela, nebo jsem ho také políbila jen protože byla příležitost a chtěla jsem se vzpamatovat? Ne, to určitě ne. Chtěla jsem aby to udělal. Vím to. Školu pro dnešek vzdávám.

Najednou mi zapípá mobil. Otevřu esemesku a přečtu si vzkaz od mamky, že se s tátou ještě zdrží. Popravdě mi to moc nevadí. Udělám si večeři a jdu si lehnout.

Lukáš

 

Cestou domů jsem musel myslet na to co jsem udělal. Neměl jsem to dělat, ale já tak chtěl. Musím na to zapomenou, tak jak Katrin chtěla. Já si holku jako je ona nikdy nezasloužím. Prostě to tak bude lepší. Doufám, že se bude chtít se mnou aspoň kamarádit, i když o tom taky pochybuju.

Rodiče se mě na nic naštěstí nevyptávali. Za to jim hrozně děkuju, ale řekl bych, že můj obličej vypovídal za všechno.

Na učení jsem dneska ani nepomyslel. Hodil jsem tašku do kouta a šel si lehnou. Najednou ucítím, jak mi slza stéká po tváři. Dlouho jsem nebrečel.

Všechno jsem zkazil. Mohli jsme být kamarádi a po čase třeba něco víc. Teď už nebudeme asi nic.

Ráno se probudím ještě dřív, než mi zapípá budík. Jdu do koupelny a leknu se sám sebe, když se podívám do zrcadla. Oči mám zarudlé a krásně se kolik nich rýsují kruhy. Začnu si cákat studenou vodu do obličeje, než začnu normálně myslet. Za chvíli vypadám zase jako normální člověk.

Otevřu skříň a začnu hledat něco na sebe. Nakonec popadnu černé kalhoty a červenočernou kostkovanou košili. Učešu si vlasy, které mi trčí do všech stran. Někdy si říkám, že mít delší vlasy je dost nevýhoda, ale představa, že bych měl krátké vlasy mě děsí.

Dneska mi je vážně všechno jedno, takže ani nějak nepospíchám do školy. Celkem mě překvapí, že přijdu ještě před zvoněním. 

Ve třídě už je dost lidí. Všimnu si v rohu Tomáše, jak mluví s Martinem. Oba po mě vrhnou zhnusený pohled, ale mně je to jedno. Nevím, čím si Tomáš Martina získal, ale ať to bude cokoliv, tak to bude lež. Musím se ušklíbnou, když se na Tomáše zaměřím pořádně. Včera to vážně schytal a já mám z toho radost, protože to co dělal, bylo už moc.

Sednu si na svoje místo a kouknu se na Katrin. Ona na mě taky kouká, tak se na ní pokusím usmát, i když mi to teda moc nejde. Úsměv mi oplatí dost nejistě, ale jsem rád i za to.

Katrin

 

Kouknu se na Lukáše ve stejnou chvíli, kdy on na mě. Usměje se na mě a já mu úsměv nejistě oplatím. Dneska mu to hrozně sluší. Sice jeho oči jsou smutné, ale jinak vypadá prostě krásně. Hrozně mu sluší ty košile a nebýt mi to trapný, tak mu snad řeknu, ať je nosí častěji.

Po hodině za mnou přijde. Sedne si vedle mě a chvíli kouká před sebe, než řekne: ,,Všechno v pohodě?"

,,Jasně, že jo," odpovím a trochu se na důkaz usměju a pak dodám: ,,Ale koukám, že ty moc ne," Pohodím hlavou směrem k místu, kde stojí Tomáš a Martin.

,,To je to poslední, co mě teď trápí," řekne a já se trochu ušklíbnu. Jsem trochu nervózní, protože si nejsem jistá tím, jak to mezi námi vlastně je.

,,A co tě teda trápí nejvíc? Jestli se můžu zeptat," řeknu a zkoumavě se na něj podívám.

,,Ty se můžeš zeptat na cokoliv," šeptne a pak se na mě vzpříma podívá. ,,Kamarádi?" řekne a natáhne ke mně ruku. 

,,Jasně že jo," řeknu a usměju se. Konečně se mi ulevilo.

,,Co tak na mě koukáš?" zeptá se po chvíli a já si uvědomím, že na něj civím. Jenže jemu to dneska fakt slušelo. Řekla, bych, že bych potřebovala na sebe vychrstnou kýbl studené vody.

Lukáš

Moje otázka jí celkem vyvedla z míry a já si to náramně užívám. Je tak roztomilá, když je v rozpacích a červená se.

,,Ehm...jenom dneska...no nevypadáš nejhůř," řekne a zrudne ještě víc. Musím se zasmát nad tím, co řekla i jak vypadá. Pak zvážním a řeknu: ,,Tím chceš říct, že jsem předtím vypadal hrozně?"

,,To ne, ale ta košile ti prostě sluší," šeptne rychle a kouká se na svoje ruce, co má v klíně. 

,,Ach, Katrin, Katrin. Copak jsme se nedomluvili na tom, že budeme kamarádi? A ty mi tady vykládáš, jak mi to sluší a při tom jsi červená, jak rajče," řeknu a zase se musím smát. Ona se začne smát a nečekaně do mě strčí. Už se vidím na zemi, ale asi na to byla připravená, takže mě zastavila v čas. Tak teď se cítím trapně já.

,,Nech toho! Kamarádi si můžou říkat, že jim to dneska sluší, stejně tak, jak že jim to dneska nesluší," řekne a probodne mě pohledem.

,,Tím pádem, ti to dneska sluší," řeknu a ona zase s červená. Bohužel si nemůžu počkat na odpověď, protože začne zase zvonit. To je taková škoda, protože uvádět jí do rozpaků, mě asi jen tak nepřestane bavit.

-----

Ahoj, tak jsem pro vás napsala další díl. Doufám, že vás bavil. Nejsem teď doma, takže nemám moc času na psaní, ale přeci jen se mi chvilka našla, tak jsem se hned pustila do psaní. 

Zajímalo by mě jestli vám nevadí, když je kapitola z obou pohledů, nebo jestli máte radši z jednoho. Já se musím přiznat, že dneska mi to vyhovovalo víc, takhle, ale už teď vím, že i kdybych je psala, takhle, tak se objeví ještě dost kapitol z jednoho pohledu. Ach jo! Chudák Lukáš a Katrin, ještě neví, co jsem si na mě vymyslela :D