Shadows of the past(CZ)

10. CHRISTINE

Naštěstí ostatní Tyson přesvěčil, že jsem opravdu dcera Poseidóna. Nevím jestli by to mně samotné věřili a otec by jim v tomhle stavu asi nic moc neřekl. Tyson mě zavedl do mého starého pokoje (tedy spíš já zevedla jeho) a poprosila ho o nějaké nové oblečení a zbraň. S oblečením souhlasil a ohledně zbraně, jsem potom měla přijít k němu do kovárny a nějakou si vyzkoušet. 

Začínala jsem si svého kyklopského bratříčka vážit, ikdyž byl docela otravný a bylo ho všude plno. Jenže tohle byla povaha zděděná po Poseidonovi, takže jsem mu to nemohla zazlívat. Sama jsem někdy byla taková.

Do mého pokoje vplaval delfín, na sobě měl poskládané nějaké věci, a vede nich ještě vak s dalšími. Poděkovala jsem mu a věci si vzala. Delfín na mě zamrkal v souhlasu a odplaval pryč. Věci jsem si rozložila na postel. Byla to bílá košile, podobná té, co jsem na sobě měla teď, šedé uplé rifle a delší látková sukně, která se podle všeho dávala na ty rifle, jen tak pro okrasu. Pak tam byly ještě bílé tenisky.

Převlékla jsem se a zjistila, že velikost všeho naprosto trefili, a když jsem se podívala do zrcadla, řekla bych dokonce, že mi to slušelo. Jen mi k dokonalosti něco chybělo...

Prsty jsem si přejela po šíji a krku. Můj přívěsek! Percy! No jasně! Nesmím se zdržovat! Popadla jsem tedy náhradní vak s oblečením a jídlem a rozběhla jsem se  do kováren za Tysonem.

...

Švihla jsem jednoduchým mečem z božského bronzu a usmála se. "Tenhle" Otočila jsem se na Tysona. Pokýval hlavou. "Ten jsem vyráběl já, jsem rád, že se ti líbí" Usmál se.a podal mi pouzdro. "Díky, ale ne. Raději si ho změním" Řekla jsem a začal se soustředit. Najednou jsem nedržela v ruce meč, ale na ruce se mi objevil perlový náramek. Švihla jsem rukou a náramek se zase změnil na meč. "Dobře, to bychm měli, díky Tysone" Otočila jsem se na patě. "Počkej" Zastavil mě. "Ty už odcházíš?" Posmutněl. "Musím" Odpověděla jsem. "Musím najít Percyho a ostatní" Otočila jsem se na něj. "Bráškovi se něco stalo, že?" Zamrkala jsem. On to taky cítil? Pokrčila jsem rameny. "To nevím, snad ne, ale raději ho půjdu zkontrolovat" Usmála jsem se na něj. "Děkuju" Objal mě. Snažila jsem se mu objetí opětovat, ale byl na mě moc veliký. "A ty dej pozor na tátu, jo?" Zahuhlala jsem. On se umál. "Dobře, dávej na sebe pozor sestřičko, ano?" "Jasně" Souhlasila jsem a Tyson mě pustil. "Až potkáš Percyho, pozdravuj ho! A taky Jasona, Lea, Piper a Annabeth! A Hazel s Frankem taky!" Zavolal na mě ještě. "Budu je pozdravovat všechny!" Zakřičela jsem nazpátek a vydala se pryč. Už jdu Percy.

...

No to snad ne! Utíkala jsem temnými bočními uličkami a snažila se zmást párek nestvůr, co po mě šli. Na to, abych bojovala tu bylo moc lidí. Musela jsem najt místo, kde nikdo nebude, kde...BINGO!

Zadívala jsem se na napohled opuštěné skladiště. Teď už jen doufat, že bude opravdu tak opuštěné, jak by mělo být. Vběhla jsem dovnitř a zastavila se. Dokonalé. Zůstala jsem stát na místě a otočila se za sebe. Chvíli se nic nedělo, než do skladiště vpadli dva drákoni. Zastavili se kus ode mně a výhružně syčeli. Napřáhla jsem ruku a náramek se mi změnil na meč, který jsem protočila v ruce. Nijak je to nenadchlo, ani jsem to nečekala. Jeden z nich se na mě rozběhnul přímo, druhý čekal, jak si jeho druh poradí. Rozběhla jsem se drákonovi naproti a toho to naprosto zmátlo, takže když jsem se mu propletla kolem boku, zavrávoral a poroučel se na zem, to už po mě ale skákal jeho druh. Uhnula jsem jeho drápům, odkulila se stranou a švihla po něm mečem. Uhnul. Drákoni jsou strašně rychlí tvorové, to jsem věděla už dávno. Nebylo to poprvé co na mě zaútočili, jenomže teď to bylo jen na mě, nikdo mi nekryl záda. Byl to strašný nezvyk. Drákon blíž ke mně  zasyčel a znovu zaútočil, ten druhý už se znovu postavil na nohy a vzpamatovával se z nárazu. 

Odrazila jsem čepelí ostré drápy a vyskočila do vzduchu, drákona jsem přitom nakopla do tlamy, kterou právě otvíral. Drákon ezorientovaně zaklopýtal dozadu a já se rozmáchla, že mu oddělím hlavu od těla, ale plačtivá bolest v rameni mě donutila od tohoto plánu ustoupit. Druhý Drákon po mě švihnul podruhé ocasem, ale tentokrát jsem se odkulila a druhou rukou jsem si sáhla na zraněné rameno, kde se mi košile začala barvit do ruda.  "Svině" Zavrčela jsem a rozběhla se do útoku. S takovou vervou jsem nebojovala už hodně dlouho. Ať po mě švihali drápy, nebo se mě snažili kousnout, či uhodit ocasem, já se všem jejich ranám s přehledem vyhla a sama prováděla výpady mečem. Jenže jsem se setkala jen s minimálním úspěchem. Včas jsem se proto zarazila.

Takhle to nejde. Pokud to takhle půjde dál ještě chvilku, meč mi  z ruky vypadne. To jsem nemohla dopustit, musela jsem na to jít jinak. Rozhlédla jsem se ze strany na stranu, jelikož drákoni stáli každý na jiné straně. A pak mě to napadlo. 

"Tak pojďte! Kdo z vás je lepší? Kdo mě zabije rychleji, he?" Zakřičela jsem na celé skladiště posměsně. Nevím, jestli drákoni rozumnějí lidské řeči, ale přecijen se oba rozběhli proti mě. Já si dřepla a napnula svaly na nohou. Tak jo. Sice nikdy nebudu umět létat, jako Alex (Alexandras), ale zkusím vyskočit tak vysoko, jako to uměl Neo. Vydechla jsem a vytěsnila z hlavy ten nepříjemný zvuk drápů skřípějících o podlahu. Pak už jen stačilo vyskočit. 

Drákoni se srazili hlavami a zamotali se do škrábajícího a kousajícího klubka. Dopadla jsem na nohy a okamžitě, když jsem uviděla hlavu jednoho Drákona jsem mu sekla po krku. Zasáhla jsem a drákon se rozsypal na prach. Druhý byl docela dezorientovaný, takže  nebyla žádná námaha, zabít ho.

Zasykla jsem bolestí a podívala se na poraněné rameno. Sakra to mi ještě chybělo! Pár kapek krve dopadlo na podlahu a skladištěm se ozval ospalý smích. Cukla jsem sebou a zatěkala očima po okolí. "Kdo je tu!?" Zakřičela jsem.

"Nemusíš křičet, má milá. Jsem tady" Sklonila jsem pohled k zemi a uskočila. Ze země na mě vykukoval ženský obličej se zavřenýma očima. "Gaio!" Zavrčela jsem. Jistě že jsem ji ihned poznala! 

"Drahoušku...nehledej těch sedm polobohů. Udělej to pro mě" Řekla. "Trhni si!" Zasyčela jsem. "Tvého bratra už nic nezachrání. Je u mého manžela Tartara. Nepřežije. Ty ale můžeš. Můžeš žít život o který tě Orákulum kdysi připravilo..." Promlouvala dál. Zatrnulo mi. Percy...v Tartaru?! "Cos to řekla?" Zašeptala jsem. "Je to pravda...zachraň se alespoň ty. Všech sedm čeká smrt" Kousla jsem se do rtu. "Zmlkni hliněnej ksichte! Percy se z toho dostane! Zastaví tě! A já budu u toho!" Ve vzteku jsem meč zabodla do její tváře. Ona se ospale rozesmála. "Ještě není pozdě si vybrat Christine...není pozdě..." A její tvář zmizela. Dýchala jsem, jakoby jsem uběhla maratón. Co mám dělat?! 

..................

Komentujte a 'lajkujte', pokud máte zájem o další kapitolu!!