Shadows of the past(CZ)

28. NEO

Byla docela fušk poslepu skočit přesně do dveří, které vedly zkrz palác Noci, ale nějakým způsobem se nám to povedlo všem třem. Nasadili jsme ostré tempo běhu, jelikož jsme všichni tři věděli, že Nyx ás bude pronásledovat a jestli nás chytí, roztrhá nás na cucky. 

"Zavřete oči" Varoval jsem je a sám udělal totéž. V paláci se totiž nacházeli věci, které nebyly určeny očím žádného smrtelníka, ani poloboha. Možná dokonce ani těm nad námi. 

Bylo tam chladno a vlhko, špatně se dýchalo a pocit, že se kolem vás svírají stěny byl všudypřítomný.Přesto jsem se nutil běžet dál a skoro za sebou Percyho a Annabeth táhnout. Pokud se teď zastavíme, zemřeme. A to, že jsem chráněncem Thanatose nám teď nijak nepomůže.

"Honem! Pojďte!" Za námi se ozvaly hnusné skřeky a řvaní. "Za nimi!! Zabijte je!" Ječela Nyx.

"Ne! Stůjte!" Zakřiel najednou Percy. Mě došlo až po chvíli co řekl a málem mě to stálo život. Jen díky těm dvěma, kteří mě pohotově zachytili jsem se neskutálel ze srázu. Ani jsem nedoufal, že měl nějaký konec, tak to se srázy v Tatraru chodilo.

"Díky" Vydechl jsem zmoženě. Vážně, pocit, když vám nohy kloužou po hraně dolů, do prázdna, není zrovna příjemný. "Není zač" Vydechnul Percy. "Co je tam dole?" Zašeptala Annabeth nervózně. Já byl taky nervózní, jelikož se zvuky pronásledovatelů přibližovali.

"Řeka" Řekl Percy. "Pořád se ještě nedívám, ale cítím ji" Ulevilo se mi, že stále nechal zavřené oči.

"Jak se přes ni dostaneme?" Zeptal jsem se. Tak na tohle jsem nebyl expert, ještě k tomu, když jsem si nedovolil otevřít oči. "Teče to zprava doleva korytem ve skále, blokuje nám to cestu. Protější strana je asi o šest metrů dál" Řekl Percy. "Most?" Zeptala se Annabeth. "Myslím, že ne, ale poslouchej" Odvětil Percy. Ponořili jsme se do ticha a mě se usadil podivný svíravý pocit v hrudníku.

"Pomoc! Byla to nehoda! Bolí to! Zastavte to!" 

Zachvěl jsem se. "Pátá řeka podsvětí, Acheron" Řela Anabeth. "Ano" Potvrdil jsem.

"Jste také vrazi! Vrazi! Musíte se přidat k nám!" Kvílely hlasy.

Před očima se mi promítly mé nejhorší vzpomínky. Vzpomínky na smrt. A na jednu obvzlášť. Zachvěl jsem se znovu a v hlavě mi zatepalo. "Nebyla to moje chyba. Byla to nehoda" Snažil jsem se tomu bránit. "Utíkáš! Samozřejmě že to byla tvoje chyba, stejně jako to, že se tví přátelé vypařili pod trestem Orákula" Srdce v hrudi se mi zachvělo.Měl jsem nehorázou chuť ty hlasy poslechnout a skočit za nimi do řeky, ale neudělal jsem to. Právě protože jsem si uvědomil, že tam Percy a Annabeth stojí se mnou. Malí a vyděšení Možná to jsou silní polobozi, jenže...Tartar převrací všechny morální hodnoty vzhůru nohama. Nemůžu to skončit teď. Musím je dovést k Bráně Smrti.

"Jednou za to tedy zaplatím...ale nyní ne" Řekl jsem nahlas a sevřel více ruku Annabeth vedle mě. "Musíme to přeskočit. Teď !"

"Správně" Přitakal Percy. "A-Ale je to šest metrů!" Zachvěla se Annabeth strachy. "Zvládneme to, neboj. A když ne...pořád je to lepší, než kdyby nás dostihla Nyx" Řekl jsem. "Percy co to děláš?" Vyjekla Annabeth. Stoskl její ruky zmizel. Percy ji vzal do náruče, hádám. "Nejsi ve stavu skočit. Neo?" Asi se otočil na mě. "Nějak to zvvládnu. Hlavně se tam dostaňte vy dva"

"Chyťte je!" Zaburácel hlas za námi. Já se jen nadechnul, zadržel dech a skočil co nejdál jsem dokázal.

 ...

Podlomily se m nohy, když jsem dopadnul na pevnou zem. Vedle sebe jsem uslyšel další žuchnutí. Odvážil jsem se vydechnut. "Percy?" Zavzlykala Annabeth. "Jsme v pořádku. Dokázali jsme to. Jsme na druhé straně" Uklidňoval ji Percy a stále ji držel v nátuči. Pootevřel jsem oči a zamžikal na krajinu před námi. Skoro se mi zježily vlasy. "Tak jo lidi, můžete otevřít oči, ale...nevím jestli se vám to bude líbit" Řekl jsem. Polobozi mě poslechli. Chvíli mžikali, aby rozehnali mžitky, stejně jako já a pak se zahleděli před nás.

Před námi se táhlo údolí tak velké, že by se do něj vešel kdejaký záliv. Odevšad vycházelo pravidelné dunění, jakoby zpod země. Pod jedovatými mraky se leskla zvlněná krajina s temně rudými a modrými šrámy. "Vypadá to jako...obří srdce" Ozvala se Annabeth. Percy jí přisvědčil. Já se konečně postavil. "Máte pravdu. Mám tu čest vás přivítat v srdci Tartaru" Řekl jsem a zamračil se do dálky, kde se pohybovaly malé černé tečky. Vypadalo to, jako mraveniště. Ale nebyli to mravenci. Byly to nestvůry. Desetitisíce a statisíce nestvůr. A všechny byly skromážděné kolem jednoho temného bodu. "Tady máte bránu smrti" Řekl jsem, když se i oni odhodlali postavit a zadívat se do dálky. Chvíli bylo ticho a pak se ozvala Annabeth. "Co Nyx?"

"Už nás pronásledovat nebude. Hádám, že si přes Acheron netroufne" Ušklíbnul jsem se a snažil se urovnat si pocity. Na jednu stranu jsem byl rád, že už jsme tak blízko. Na druhou se mi vlasy ježily hrůzou nad tou podívanou a vědomím, že se tam mezi ty nestvůry budeme muset pustit.

Vysstašil mě zvuk sypajícího se štěrku. Všichni naráz jsme tasili meče a otočili se doleva. K mému úžasu zpoza skály vyšel nám známý titání údržbář, který vypadal, jakoby prošel džunglí. Štětiny koštětě měl spálené a údržbářsk uniforma nesla viditelné stopy po drápech, přesto se tvářil šťastně a kostlivá kočka na jeho rameni předla tak hlasitě, až skoro přerušila tlukot srdce Tartaru.

"Bobe! Díky bohům!" Vyjekla Annabeth šťastně. I ze mně trochu opadla nervozita, Percy vypadal naprosto stejně. Bob se na nás usmál.

"Vypadáte jako kouřoví lidé! Takže se vám to povedlo!" 

"No...rozhodně jsme si toho dost užili. Teď mě napadá...proč si nešel s námi zkrz sídlo Noci?" Zeptal jsem se. Bob se zarazil a poškrábal na hlavě. "Je to moc nebezpečné. Šel jsem jinou cestou" Zamračil jsem se.

"Takže existuje i oklika co? Kdybys nebyl tak zřízený, zeptal bychse tě, proč si nám o ní předtím neřekl, ale nechám to být" Zašklebil jsem se hravě. Přítomnost Titána mě vážně uklidnila víc, než je zdrávo. 

Na to Bob nic neřekl. "A teď už zůstanemě spolu?" Zeptal se Percy. Titán kývnul. "Čas zjistit, jestli ta mrtvá mlha funguje" Povzdechnul si Percy. "Počkat....Neo...ty..." Zarazila se Annabeth nad tím, že já nejsem obalený mrtvou mlhou.  Doteď si toho si nevšimla. Pokrčil jsem rameny. "Neměli by si mně všímat, půjdu raději z druhé strany a kdyžtak se schovám ve stínech. Pochybju, že tam budou mít nějaké hlídky a v té vřavě se snadno ztratíte. Hodně štěstí" Pokrčil jsem rameny  a vykročil od srázu doprava. Tady se naše cesty  možn rozdělují. Ale nehodlám riskovat. Pokud se něco pokazí...budu poblíž, ale stále dost daleko.

Další kapitolka je na světě :3 Jen tak pro zajímavost...ta 'vražda' o které mluvili hlasy v řece Acheron bude pro další vývoj příběhu dost důležitá ;)