Kdo má doma sběř v podobě lidských potomků, bude vědět o čem mluvím. Odpoledne, kdy venku prší a fičí zároveň, slušně řečeno je tak hnusně, že by ani psa nevyhnal, tudíž procházka nehrozí, skládání puzzle, lega a tvoření pomalu přestává bavit, roste únava, potyčky o zbytek izolepy, dřevěné tyčky od nanuku a plyšového lemura nabývají na hlučnosti a divokosti.
V takový den s vděčností přijímám večer, kdy už konečně všichni zalézají do pelechu.
Trpaslík to viděl jinak. Pokusil se uložit své tělo do skladiště, které bývalo před pár dny postelí.
,,Mami, já mám na polštáři lepidlo," ozval se nešťastný hlásek oprávněně se obávájící, že rozpoutá třetí světovou.
,,Co?" na víc už jsem se nezmohla.
,,Převlékla bys mi polštář? Vyteklo mi tam lepidlo z robota, jak jsem mu přilepoval ruku."
Jde na tohle říct něco slušného?
Chvilku jsem přemýšlela, jestli na déšť vyhodím trpaslíka, nebo zpropadeného robota z kartonu.
YOU ARE READING
Život s trpaslíky
Short StoryKrátké, úsměvné, někdy hořkosladké jednohubky, drabble ze Země trpaslíků. Upozornění čtenářům: Na vybrané jedince může působit antikoncepčně. Účinek srovnatelný s placebem. Výrobce nezaručuje účinnost, po dobu užívání zajistěte i jinou kontraceptivn...
