Osud s draky

22. Noví Blpané: Dia, velká pozorovatelka, i naslouchač

Ahoj, mí Dracomilové! Ano, pro ty z vás, co nejsou v obraze s mou Infoknihou, rozhodla jsem se říkat vám přezdívkou, kterou jste odhlasovali ❤️. Vítejte v první kapitole tohoto roku, která je o dalších úžasných postavách a sice těch od wolfdianadragon. Snad se vám budou líbit tak jako mně. V úvodu máte Diinyobrázky Nuky a draků, které ne tak dávno přibyly na seznam jejich postav. Ale nechci prozrazovat dopředu.

Přeju příjemné čtení.

***

Můj první den na Novém Blpu se pomalu chýlil ke konci a já se chystala ke spánku ve svém novém, dočasném pokoji u Kirina doma.

"Snad budeš mít pohodlí," řekl Kirin, který se opíral o rám dveří a pozoroval, jak si načechrávám polštář, aby mi to bylo příjemné. U toho mě pozoroval Phantom z vlastní vystlané krabice a Štístko od druhého konce pelesti. Evangelína zůstala v klubíčku s dalšími hrůzáky na poště, nechtěla jsem ji odtamtud trhat. Upřímně, myslím, že našla svůj nový domov, i budoucí uplatnění. Sice jsem doufala, že půjde se mnou do Jorviku, ale nedivím se, že odsud nechtěla pryč.

"Určitě. Moc za vše děkuji," řekla jsem Kirinovi. Poprvé jsem měla pocit, že se pořádně vyspím, a nejen protože to bylo uvnitř. Už jsem byla i zutá a jen v základním oděvu, abych měla pohodlí, takže připravená zalézt a usnout. Myšlenky na spánek však rychle vyprchaly, když jsem si všimla, jak se Kirin jakoby ve vzpomínkách rozhlíží po místnosti. Do té chvíle mi nedošlo, že místnost asi nebyla původně určena pro hosty.

"Tohle má být dětský pokoj, že?" uhodla jsem.

Překvapivě odpověděl: "Už byl," a odtrhl pohled od střešního okna. Raději šel přejet prsty po komodě, asi jestli na ní nebyl prach, protože si zkontrolovat prsty.

"Tady bydlel Erik. A po něm Alfdis s Alvissem."

To jsem nečekala. Popravdě mi úplně vypadlo, že tady žili.

"Aha.... Všichni tři? A... Alfdis s Alvissem zároveň?" zeptala jsem se, abych to trochu odlehčila, protože, no byli to kluk a holka, a už byli v pubertě, když tu začali bydlet, ne?

"Jo, dříve byli nerozluční," řekl zase s tím svým smutným úsměvem, a pohledem stále upřeným na nábytek. "Bývala tu skládací stěna, ale většinou ji nepotřebovali. Naproti tomu Erik... Ten odsud zmizel ani ne rok potom, co jsem přišel."

"To mě mrzí." Fakt že jo. Ani jsem nedokázala vyjádřit, jak moc mě to mrzelo. Copak nestačil Drago jako jeho otec? Nemohl mít konečně pořádnou rodinu?

Najednou odnikud vytáhl plyšového smrtipěje. Zdálo se, že zapadl za komodu.

"Páni. Na něj jsem skoro zapomněl," řekl, a aniž by z něj spustil oči, přisedl si ke mně na posteli a ukázal mi ho. Byl krásný. Sice starý, děravý a bez oka, ale krásný.

"To je Večerníček," řekl. "S ním sem Alfdis přišla."

"Alfdis měla plyšáka?" podivila jsem se a on mi ho předal i s vysvětlením. "Ano. Byl od její a Alvissovi mámy. Skrze něj mu zpívala na dobrou noc. Možná proto měla vždycky blízko ke smrtipějům. Tou samou písní dokonce vycvičila Appassionatu."