Síla zvyku

Epilog

Seděl na posteli a převracel si zaklínačský medailon v ruce. Trochu jsem to přehnal pomyslel si pokaždé, když si vzpomněl na její ubrečený obličej a hlas. Jeho vlastní hlas mu zněl v hlavě. Vše co řekl. Uvědomoval si, že udělal chybu. Ale doufal, že se vrátí. Před několika hodinami, by ještě řekl, že to ví. Ale teď, když už venku byla docela tma a když už ani dole v krčmě nikdo nebyl, začínal mít starosti, že se mýlil. Začínal mít starosti, že si něco udělala, nebo hůř, že jí někdo něco udělal. Že jí už neuvidí. A právě v ten okamžik si uvědomil, že udělal spoustu chyb. Třeba mu říkala pravdu. Třeba jen on si dělal zálusk na Teu. Třeba spolu fakt nic neměli. Nakonec se prudce zvedl. Říkal kam půjdou. Třeba tam ještě jsou. Vypálil z pokoje a ještě než stihl vůbec sejít do krčmy narazil na toho kluka z krčmy z odpoledne. Na Bogdana. A dokonce i na toho druhého. Ten druhý do něj narazil, nadskočil a uhnul stranou.

„Kde je Tea?“ vypálil na Bogdana. Ten se na něj zaraženě podíval.

„Vyhodíš jí a pak se po ní ptáš“ rýpl si do něj. Když však viděl jeho výraz, pochopil, že to není sranda. „S námi už nějakou tu dobu není. Odešla ještě za světla, brečely si s holkama na ramena a objímaly se. To víš, ženy“ změnil svůj tón. Dark se zhluboka nadechl.

„Holky bydlí kde?“ zeptal se rychle, přípravený na cestu.

„To není dobrej nápad, kámo, malý šlechtičny není nejlepší rušit v takovou hodinu. Stejně s nimi neodešla. Šla někam k bráně“ pokrčil rameny. Dark se na nic jiného neptal. Neřekl nic. Vystřelil ven. Byl tak rychlý a přes slzy v očích si ani nevšiml postavy, která stála hned za rohem.

Černou kápi měla staženou do obličeje. Prohlížela si jak kolem ní probíhá. A když si byla jistá, že se už neohlédne a neuslyší jí, vlezla dovnitř. Nepozorovaně se dostala do pokoje. Věděla, že je prázdný. Rychle sbalila svou tašku. Každou chvíli kontrolovala dveře, aby sem náhodou nevletěl. Pak už vzala jen vzkaz. Ukáplo jí u toho několik slz a nakonec se zarazila ještě než ho položila na stolek. Možná by to měla nechat být. Třeba toho bude litovat. Ale pokaždé jí napadlo, že mu vlastně bude lépe. Že nebude muset shánět protijedy, kvůli její blbosti, že nebude muset uhýbat před městy, jen protože si to přeje ona. Bude volnej. Rychle si vše sebrala a vzkaz nechala ležet na stolku. Rychle, než si to stihne ještě rozmyslet. Zaklapla za sebou dveře pokoje a vydala se za koněm. Během chvilky na něj už naskakovala a vyrážela pryč. Na druhou stranu od směru, kam šel Dark. Teď už nebylo cesty zpět.

***

Do krčmy se vrátil až ráno, pár hodin po rozednění, když šenkýř, který pozdě v noci zavřel, znovu otvíral svůj podnik, ostentativně přitom zívaje. Dark s ním soucítil. Znal ten pocit, že už se snad nikdy pořádně nevyspí. Usilovně přemýšlel jakou bránou vlastně šla a jestli vůbec odešla. Celou noc prochodil ulicemi Wyzimy, jestli jí třeba náhodou někde nepotká. Třeba se přece jen zarazila a teď leží v posteli, objímá polštář. Třeba na něj čeká. Obrovské zklamání ho ovšem dostalo, když otevřel dveře pokoje. Postel byla prázdná, truhlice pootevírané a v pokoji panovala podivná prázdnost. Uvědomil si, co ten pocit způsobilo. Věci, které si z nějakého důvodu nechtěla uklízet, se občas povalovaly na židlích či stole. Na posteli. Teď tam už nebyly. Prudce za sebou zabouchl dveře. Nejdříve prohlédl zda jeho věci zůstaly na svých místech. Zůstaly, dokonce úhledně složené. Prošel pokoj a ve chvíli, kdy se chystal otevřít další skříňku si všiml lístku na stolku. Došel k němu a čapl ho. Doufal v cokoli. Ve vzkaz, že se brzy vrátí, ve vzkaz, že je ve vedlejším pokoji. Ale po přečtení ho opět ranilo zklamání. Bylo to jako rána pěstí. Palicí. Palcátem.

***

Když znovu vyšel z krčmy, nesl vak se svými věcmi. Byl pevně rozhodnut Teannu najít a zůstávat v krčmě nemělo smysl. Do stáje musel přes dvůr. Přitom se mu dostalo nepříjemného překvapení. Z nebe se snášely toho roku první sněhové vločky. Nebylo divu. Toho dne začal prosinec. Sprostě zaklel a přidal do kroku. Věděl, že čerstvý sníh má jednu nepříjemnou vlastnost. Skrývá stopy. Byl si celkem jistý, že mu jich moc nenechala, ale takhle brzy zmizí i to málo, co jí mohlo uniknout. Rychle osedlal a vyvedl koně na dvůr. Znovu zaklel, protože sněžení zesílilo. Vyjel na ulici a když zahýbal z průjezdu hostince, koni podjely zadní nohy, taktak, že neupadli. Sníh na dlažbě ohavně klouzal, musel jet opatrně. Dojet k severní bráně mu přišlo doslova nekonečné. Zrychlil až za ní, královská cesta už tolik neklouzala. Ale dlouho to nevydrželo. Na první rozcestí, které leželo na břehu Ismeny. Tady zadržel svého hřebce a váhavě se rozhlížel. Kudy se dát? Rovně po břehu na Bílý most? Nebo přes řeku směrem na Rinde? Váhal a stopy mizely pod sněhem. Přesto se však zdálo, že přes řeku neprojel poslední dobou žádný osamělý rychlý jezdec. Zaklínač pobídl koně a tryskem vyrazil rovně, po břehu. K Bílému mostu.