Síla zvyku

-11-

Cestou k jihu se příliš nedrželi cest a nijak nespěchali, spíše si užívali ticho, které je pohlcovali v lesích. Hlavně si však užívali přítomnosti toho druhého. Tak se stalo, že Chotlu překročili koncem července. Pořád se jim nechtělo po cestě, občas po ní nějakou chvíli jeli, ale spíše jeli mimo. Možná proto zažili znovu jeden z těch ošklivých pocitů. Pomalu se blížili k cestě a povídali si, Tea zrovna něco vysvětlovala a rozhazovala rukama a smála se, když Dark něco zaslechl. Sykl na Teu a prudce přitáhl koně. Ta okamžitě zmlkla a začala se rozhlížet kolem sebe stejně jako Dark. Seskočil a odvedl koně za nedaleké křoví. Okamžitě reagovala tím, že udělala to stejné. Uvázali je a opatrně se vyplížili na místo, odkud bylo vidět na cestu. Konečně to zaslechla i ona. Slyšela dusot koní, křik, nejspíše povely... A za chvíli je dokonce i zahlédla. Na cestě se objevilo několik jízdních a četa pěšáků. V černých stejnokrojích, pod černou vlajkou, a na ní slunce.

„Düvvelsheyss!“ zaklel zaklínač stejně tak tiše, jako jadrně.

„Co to, do hajzlu?“ zašeptala.

„Nilfgaard,“ odpověděl taky šeptem.

„Už zas?“ do třetice šeptem zaúpěla. „Doufám, že budou koně zticha,“ dodala pak.

„Mohli by. Nefouká ani k nim, ani k nám. Už aby byli pryč.“, vydechl tiše. Za chvilku jednotka zmizela, díky bohu si jich nikdo nevšiml a Dark s Teou se zvedli ze země, oprášili.

„Kurva, ti tu chyběli,“ zaklel zaklínač, teď už nahlas, zatímco šel zpět ke koním.

„Co teď?“ zeptala se, ačkoli vlastně věděla, že musí pryč, co nejrychleji to půjde. Ale neubránila se otázce na cestu.

„No, tudy to do Verdenu zjevně nepůjde. Jak už je naším zvykem, pryč odsud!“ oznámil Dark, vyskočil u toho na koně a podíval se na Teu, která ještě pořád stála vedle toho svého. Cítila z jeho pohledu výzvu k rychlejšímu pohybu.

„A neprojeli bychom?“ zeptala se s jistou nadějí v hlase. Pokrčil rameny.

„Kdo ví. Možná jo. A možná taky ne. A nechtěl bych jim vysvětlovat, že nejsme špehové. A hlavně, známe vojáky, úplně nevím, jak bych jim vysvětlil, že na Tebe nemají sahat. S tím bychom měli asi problém oba“ zavrtěl nakonec hlavou.

„Takže?“ vyzvala ho Tea. Ani si nevšiml jak rychle se vyhoupla na koně.

„Takže bych to vzal ze severu. Zpátky do Mariboru, do Dorianu a dál...netuším, asi se domluvíme za cesty“ odložil přemýšlení na později.

„Jo, asi máš pravdu.“ přikývla mu po chvilce.

„A ještě něco. Musíme sebou hodit. Cesty se budou plnit uprchlíky…“ došlo mu. Oba popohnali koně. Teď už ovšem nejeli krokem. Hnali koně a cestám se tentokrát nevyhýbali. Což byla možná chyba. Po cestě se sice dalo jet rychleji, ale zato tam byli uprchlíci. Které minuli, když se cestou na jih drželi v lesích. K čertu, myslel si zaklínač, mohli jsme se o nich dovědět dřív, kdybychom jeli po cestě…  Co horšího, na cestě byly i nilfgaardské lehké jízdní patroly, které uprchlíky chytaly a odvlékaly do nilfgaardského otroctví. A taky Veverky. Scoia‘tael. Elfská komanda, jak sami sebe nazývali. Krutí a nemilosrdní. Ti uprchlíky nechytali, ale rovnou vraždili.

Dark a Teanna se několikrát úspěšně vyhnuli vojákům, pak ale před sebou uslyšeli zvuky, při kterých stydla krev v žilách. Oběma bylo jasné, co se tam děje.Podívali se na sebe. Zaklínač chvilku řešil osobní dilema, když ale viděl odhodlaný výraz v dívčině tváři, stiskl rty a tasil meč. Vyřítili se za ohbí cesty jako lavina a jinak pohotové elfy dost zaskočili. Snad jen díky tomu, se s elfy vypořádali bez úhony. A možná taky proto, že komando nebylo nijak zvlášť velké. Několik jich na místě zabili tryskem pádící koně, zbytek obstaraly tři ostré čepele. Když se však se všemi vypořádali a poslední elf padl na zem, držíc se na zkrvavené břicho, rozhlédli se a zjistili, že stejně přijeli pozdě. Byla to jatka. Těla uprchlíků byla hrozně posekaná, na cestě se válely jejich vaky a rozházené oblečení. Všude krev. Zrovna se každý z nich otočil na jinou stranu, koukajíc se po zbytcích těl, když náhle