Síla zvyku

-2-

Když ráno procitl, na chvilku se zamyslel kde je. A pak, když mu to došlo a vzpomněl si na to co se stalo minulého dne, posadil se. Téměř okamžitě mu do obličeje zasvítil paprsek, který se prodral skrze závěs na okně. Zaclonil si oči a nespokojeně zavrčel. Zvedl se, jen aby zjistil, že Teanna ještě stále spí. Přitulená k dece, s otevřenou pusou a tichým chrápáním. Rozhodl se jí zatím nebudit. Věděl, že je ještě brzy ráno a ani jemu samotnému nevyhovovalo, že se probudil tak brzy. Zároveň věděl, že v tu chvíli už neusne. Snažil se po pokoji přecházet co nejtišeji, ale celkem mu to kazila dřevěná podlaha, která pod ním hlasitě skřípěla. Zatáhl závěs. Když se otočil, nepodivil se, když uviděl Teannu sedět. Koukala na něj s ošklivým výrazem na tváři. Oční víčka měla opuchlá, že přes ně stejně moc neviděla. Mlčel a znovu se vydal ke slamníku. Teanna ho celou cestu následovala pohledem. Pak si povzdychla, spustila nohy z postele. Byl zvláštně ticho. Najednou jí chyběla jeho ukecanost. To ticho jí přišlo strašně trapné. Zvlášť když znala důvod jeho mlčení. Stejně jako znala důvod jeho výrazu. Byl, dalo by se říci, smutný. Pozoroval ho jak si balí své věci zpět do vaku a jak zvedá slamník.

„Pojedeme?" zeptala se tiše. Slovo prořízlo ono ticho. Po něm se rozhostilo ticho snad ještě hlubší než předtím. Dokud neodpověděl. On byl pevně rozhodnutý, že nakonec pojedou. Jakou cenu totiž mělo zůstávat, když jsou oba vzhůru a skoro připraveni na cestu.

„Budu čekat venku," zašeptal, přestože již nemusel zůstat potichu. Teanna jen přikývla a sledovala jak se vytratil z pokoje. Omyl si obličej studenou vodou a šel osedlat oba koně. Zrovna ve chvíli kdy stál u koně neobvyklé barvy a sledoval napůl zapletenou hřívu s lehkým úsměvem, vyšla ven i Teanna. Bylo vidět, že i ona si omyla obličej chladnou vodou. Po čele jí ještě stékala kapka. Zejména zarudlým očím to prospělo. Její výraz ovšem zůstával stejný. Netroufl si odhadnout jaký výraz to byl. Zda naštvaný či smutný. Neznal ji. Kůň zafrkal a pohodil hlavou. Tím se ho pokusil odstrčit. Zabralo to. Odešel od něj.

„Koně jsou připravení na cestu," řekl, zatímco si prohlížel skoro přetékající tašku, kterou měla přes rameno. Nenaznačila úsměv jak to u ní bylo zvykem. Jen mlčky prošla kolem. Dark nakonec nasedl na svého koně a počkal dokud se nepřipraví na cestu i ona. Nijak zvlášť dlouho jí to netrvalo. Prvních pár mil jeli mlčky a Teanně zůstal na tváři onen výraz. Pletla hřívu koni, občas si povzdychla. Ticho mezi nimi se jí nelíbilo. Nejraději by ho prolomila, ale nevěděla jak začít a tak jen mlčela. Stejně jako Dark. U něj byl však rozdíl, že věděl jak začít, ovšem nevěděl zda o to Teanna stojí. Občas po ní očkem kouknul. Teprve když začalo slunce stoupat po obloze výš a blížilo se poledne, rozjasnila se i ona.

„Takže, včera jsme nakousli téma co by to mohlo být," promluvila. Prohlížela si zaklínače, který koukal na cestu. Občas si prohlížel věci kolem něj.

„Vlastně jsem ti včera vše už řekl. Jen jsi mě zarazila u kvasných plynů," pokrčil rameny. A tak zase nastalo ticho. Tentokrát vzdala nějaké pokusy o konverzaci. Nakrčila nos a pozorovala v dálce ono městečko do kterého mířili. Ovšem zaklínač pouze sem tam zamručel. Něco si zamrmlal pod vousy. Když už konečně byli na kraji městečka skoro nikdo si jich nevšiml. Kromě malého dítěte, které sedělo u kraje cesty. Pozorovalo ty dva neznámé jezdce. V tu ránu se zvedlo a odběhlo pryč. Nejspíše ze strachu. Taky nebylo divu. To co se říkalo mezi lidmi o zaklínačích by vystrašilo i jeho, kdyby byl dítě. Po cestě k rychtáři se na ně ještě obrátilo pár zvědavců. Všichni se tvářili stejně odmítavě.

„Ale to jsou k nám hosti!" zvolal rychtář, prohlížeje si Teannu. Seděl za dřevěným stolem a houpal se na židli. Postavila se do rohu a pokynula rukou k Darkovi. Sotva spatřil medailon na krku a meče, úsměv se mu ještě rozšířil.