Lucifer: Druhá šance [DOKONČENO]

11. „Už to všechno ví."

Jakožto jeden z těch nejstarších synů Boha toho zažil opravdu hodně, viděl tisíce různých podob světa, setkal se s mnoha významnými osobnostmi i prostými lidmi, vše přicházelo a zase docházelo jako na běžícím páse. Dana znal jen pouhých pár let, což v porovnání s tím vším ostatním co již zažil nebyla zas tak dlouhá doba, a přesto si ho přál ještě jednou vidět. Dokud byl naživu, Amenadiela by nejspíš nikdy nenapadlo, jak moc mu na něm záleží - jako na nejlepším příteli.

Příčinou své náročné pozice po boku svého otce na jakékoli přátelské či milostné vztahy neměl vůbec čas. To On ho přesvědčil, jak moc důležité je umět pomáhat ostatním lidem v té největší nouzi, a přesně proto se také rozhodl tuto Danovu ideu následovat, a stát se takovým dobrým detektivem jakým byl i Dan, než zemřel.

,,Za pět," plácl velitel před něho na lavici další zkažený test. Běhat a skákat v překážkové dráze mohl sebevíc rychleji, ale písemné prokazování svých vědomostí mu prospěch stejně pořád schazovalo dolů. Amenadiel se na to radši už nechtěl dívat, takže papír s pokaženým testem bezmyšlenkovitě ihned obrátil popsanou stranou k desce lavice.

,,Tak na tohle nemám," šeptl si pro sebe zachmuřile. Dan mu věřil, a on to chtěl už po pár dnech vzdát. Ještě než na akademii nastoupil, měl jistá pochybení, že se setká s pár překážkami, jen nečekal, že jich bude tolik a že budou tak složité.

Když se vydával na cestu domů, na využití svých křídel se úplně vykašlal. Poslední dobou je vlastně používal jen málokdy. Občas mu dokonce přišlo, že i kdyby je neměl vůbec, možná by si toho ani nevšiml.

Už se stmívalo. Každý normální člověk by se pokoušel v takové situaci aspoň zrychlit krok, ale jemu bylo všechno zkrátka úplně jedno. Jen ať si to ti zločici zkusí, a vezmou si jeho boty nebo bundu. Peněženku naštěstí opět zapomněl doma u Lindy.

Vtom okolo projelo auto, které posléze zaparkovalo jen několik metrů před ním na kraji silnice. Z něj následně vystoupila tříčlenná rodinka. Otec, matka a syn kolem bezmála pěti let. V ruce držel malé plastové letadlo, s nímž běhal sem a tam kolem svých rodičů přes trávník až k jejich domu.

Amenadiel tím byl tak uchvácen, že se nevědomky zastavil, a mladou rodinku na chvíli jako omámený jen pozoroval, dokud všichni tři nezašli dovnitř svého jednopatrového domku.

,,Proč to všechno musí být vždycky tak složité?"

,,Na to se ptá během života hodně lidí, a stejně nikdo pořád nenašel odpověď," uslyšel za sebou čísi odporně chraplavý hlas, ,,ale mám nápad: co kdybych tě teď a tady prostě odprásk, abychom odpověď zjistili? Nebo aspoň ty."

Amenadiel se na neznámého muže pěkně pomalu a co nejklidněji otočil. Vzhledem ke skutečnosti, že byl stále nesmrtelným andělem, na něhož lidské zbraně nestačily, neměl žádný důvod ke strachu. Jakmile tak učinil, spatřil v dálce ještě dva podobně oblečené muže jako byl ten před ním - roztrhané džíny, propocené tričko a přesto hozená tmavá kožená bunda.

,,Nechci žádné problémy, a pevně věřím, že vy jste na tom určitě stejně."

,,No, s klukama teď sháníme nějaký prachy, a člověka nejlíp okradeš mrtvýho, takže..." V tu chvíli zmáčkl spoušť pistole, ovšem s Amenadielem to ani nehlo. ,,Co to kur-" Poté zazněly ve večerním klidu ještě další dva výstřely, které byly však bohužel už mířené na někoho jiného.

Zatímco Amenadiel se plně soustředil na reakci zločince, který ho chtěl zabít, zbylí dva si odchytili dvě kolemprocházející dívky. Ty už takové štěstí neměly, a tak na místě okamžitě zemřely. V ten moment jeho trpělivost zcela přetekla. Zločincovu pistoli prudce chytl do dlaně, a během pár vteřin ji rozdrtil k nepoužití. Pak strachem ochromeného muže vzal za nohy, a pověsil pomocí tkačikem od jeho bot za nedaleký strom. Když se vrátil pro zbylé dva, našel jen opuštěná těla zabitých dívek.

,,Zdravím tě bratře," zazněl mu uších známý ženský hlas.

,,Azraeli, ano už je to nějaká doba."

Oslovená se nejdříve ohlédla přes Amenadiela na ležící těla dívek ve velké kaluži čerstvé krve. Bohužel něco podobného ne-li horšího zažívala prakticky za jediný den nejméně tisíckrát, a stejně si nemohla stále zvyknout.

,,Chudinky. Zrovna odmaturovaly. Víš, že jedna z nich se chtěla stát právničkou, protože když jí bylo deset, odsoudili jejího tátu na doživotí za krádež, kterou vůbec neudělal?"

Ačkoliv Amenadielovi bylo smrti dívek také velmi líto, minulost již zvrátit nemohl. Co se stalo, stalo se. Navíc, nyní jej zajímala poněkud jiná věc.

,,Lucifer mi řekl, že jsi se prý přátelila s Ellou."

,,Oh, tamto, jasně."

,,A taky, žes jí řekla, že jsi duch."

,,No, to - je možný, ale teď, když už všechno ví, to je stejně jedno."

,,O čem to tu mluvíš?" Vypadal opravdu zmateně, což Ray ray přimělo k zamyšlení nad slovy, která mu právě sdělila.

,,Copak ty nevíš, že Ella už to všechno ví?"

,,Co všechno ví?"

,,No, to mi úplně neřekla, ale s jistotou můžu říct, že ví o Luciferovi, tobě i ostatních, kým doopravdy jsou. Jako andělé, démoni, chápeš."

,,Lucifer jí to říkal už milionkrát, ale ona mu nevěřila," ohradil rozpolceně.

,,Já vím."

,,Jak na to teda přišla?" V tu chvíli z hlavy naprosto vypustil nějaké zkažené testy, načež okamžitě roztáhl křídla, a rychlostí blesku zamířil domů za Lindou, protože jestli měl o tom někdo něco vědět, tak jedině ona. Jí se přeci svěřoval každý, ať šlo o sebevíc absurdnější problémy - zloději, podvodníci, násilníci, démoni, Páni pekel, andělé... i vyhoštěný Michael. Ten za Lindou přišel už odpoledne, ale ona ho hned vyhnala, takže musel opět využít své přednosti vynášet napovrch z lidí jejich největší strach, a bez pozvání se večer vloupal do jejího domu, kde našel malého Charlieho.

,,Nech mé dítě napokoji Michaele nebo zavolám tvého bratra."

Padlý anděl si ještě jednou prohlédl spící děťátko v dětské dřevěné postýlce. ,,Tobě na něm vážně záleží."

,,Jsem jeho matka. A teď od něho odstup a zmiz z mého domu!" zvolala tiše tak, aby Charlieho náhodou nevzbudila. V rukou držela připravený dlouhý černý deštník, kterým si dodávala většího pocitu bezpečí, přestože jí ve skutečnosti v takové situaci byl k ničemu.

,,Chci si jen promluvit, nic víc."

,,Tak proč ses musel vloupávat ke mně domů a ohrožovat mé dítě?"

Michaelova vnitřní sebekontrola nyní balancovala na velmi tenké hraně rozpadu. Aby si však dokázal, že není takový slaboch, zkusil se znovu a zhluboka nadechnout. Bohužel to moc nepomohlo, a tak mu zbylo se pouze spolehnout na to, že si jej Linda aspoň na pár minut vyslechne.

,,Vždycky jsem si myslel, že vy doktoři jste mnohdy chápavější než ostatní lidé, ale zřejmě jsem se spletl. Budu tedy stručný: ještě do nedávna mi to nedocházelo, neuměl jsem si to přiznat, ale já se zkrátka nedokážu k ostatním vůbec chovat mile, protože ke mně se tak v podstatě až na jedinou osobu nikdy nikdo nechoval. Teď nejenže nemám křídla, domov ani přátelé nebo rodinu, na kterou bych se mohl obrátit, ale už nemám ani možnost, jak to získat zpět. Nikdo mne totiž není schopen vyslechnout natož aspoň pochopit..."

Člověk by od někoho, jako byl on čekal, že bude cítit hněv, bude chtít rozbíjet věci kolem sebe a zabíjet, ale když se k němu v ten moment Linda opatrně přiblížila, co spatřila okamžitě změnilo celý její dosavadní postoj k němu. Z jeho očí tekly slzy zoufalství.