Lucifer: Druhá šance [DOKONČENO]

28. Na očích černého havrana

Zvířata už jako malá vždycky milovala. Kolik týdnů rok co rok rodiče prosila o králíka, psa nebo křečka. Jejímu přání však nikdy nevyhověli. Práce je příliš zaměstnávala, a o ní byli přesvědčení, že by se o něj sama starat nedokázala. Navíc kam přišla, zvířata od ní spíš prchala. Tenhle havran ji ale následoval každým krokem, a když už se odchýlil jiným směrem, vracel se zase večer a zůstával až do rána sedět na parapetu okna její ložnice. Povahou připomínal nějakého vášnivě zamilovaného prince, toužícího získat její náklonnost.

,,Na stanici máte zjevně dost napilno," poznamenal Amenadiel, když už pomalu přijížděli k motorestu, kde se vražda udála. Chloe byla ale příliš upjatá na havrana letícího po nebi stejným směrem jako jeli oni.

,,Co na té obloze pořád vidíš? Měla by ses soustředit na řízení. To neříkám kvůli sobě, mně se nic stát nemůže, ale tobě ano."

,,Jo, promiň," vrátila zrak zpět na silnici, kde se jim právě naskytl pohled na starý motorest, před nímž parkovalo jedno auto, které si Amenadiel z předešlé návštěvy vůbec nepamatoval, ,,za to může ten pták. Ale hlavním důvodem bude nejspíš něco jinýho."

,,My tu budeme vždycky pro tebe, Chloe. On tě opustil, opustil tebe i dítě, ale my ne."

,,To ano. Teď je pryč. Občas bych si přála aby mi chyběl, ale nejde to. Nemám pro to žádný důvod. - Jsme tady."

Při prvním průzkumu si Amenadiel připadal jako na jatkách. Krev všude a vzduch plný smrti. Nyní byla podlaha čistě vytřená, zatímco do nosu se jim drala vůně grilovaného masa a sladkých lívanců. Z kuchyně se ozývalo praskání rozpáleného oleje a ťukání nabroušeného nože o dřevěné prkénko.

Starší muž s bílou zástěrou si jich delší chvíli nevšímal, dokud nebyl nucen se vrátit přes celou kuchyň ke grilu s masem, u něhož s Chloe stáli.

,,Promiňte, ale otvírat budeme až za pár minut. Včera večer tu někoho zabili, a já tu musím toho ještě spoustu poklidit."

,,My víme. To právě kvůli té vraždě jsme sem totiž přišli."

Muž v bílé zástěře se zatvářil trochu zaskočeně. ,,Copak vraha už nedopadli a nepředvedli před naši bohyni?"

,,Ten muž je ale nevinný," zvýšil hlas Amenadiel hrubě až skoro zuřivě. Ten muž se mu nelíbil.

,,Byl jste tady včera ten večer, kdy se stala ta vražda, pane...?"

,,Randone. - Ne. Zrovna jsem zavíral. Mark měl přijít sem uklidit. Ten tu byl určitě."

,,Jenže on to neudělal. Ani tu dívku neznal." Randon vypadal, že ho ta vražda vůbec nezajímá. Jen mlčky obrátil právě smažící se maso syrovou stranou dolů. ,,Já tedy taky ne. Ale upřímně doufám, že jejího vraha dopadnete co nejdřív." A takhle nějak skončil jejich výslech. Přesto si Chloe byla jistá, že se s ním nevidí naposledy. Randon jim ještě nabídl nějaké občerstvení na účet podniku, ale oni neměli hlad ani čas. Je zajímalo pouze místo činu, kde si jejich pozornost znovu získala čerstvě naleštěná bílá podlaha. Kdyby dorazili aspoň o pár minut dřív, možná by toho zjistili daleko víc, než jak moc necitelný byl muž, který za to mohl.

...

Druhý den ráno šli navštívit spolubydlící Rebeccy Randholeové - dívky, která byla zavražděna. Jejich byt byl přesně takový, jaký Chloe čekala - útulný, moderní, stylový, přesto se sem tam někde na podlaze válela nějaká ta neuklizená ponožka nebo nevyhozený papírek.

,,Víte, ona to v životě nikdy neměla vůbec lehké. V dětství jí opustil táta, a matka pak propadla alkoholu, takže si jí musela vzít na starost sociálka. Nedávno ale říkala něco o tom, že našla tátu, a že by to s ním chtěla spravit, jenže..." mladá zrzka s velkými zaoblenými brýlemi na nose propukla v žalostný pláč. ,,Ona si to nezasloužila. Prosím, slibte mi, že toho hajzla chytíte." Amenadiel se zlehka dotkl jejího ramene. ,,My ho chytíme, toho se bát nemusíte." druhou ruku nastavil do výše jejich hrudí, v níž držel stříbrný řetízek. ,,Tohle se našlo na místě Rebečiny vraždy. Ten patřil jí?"

Zrzka si nejdříve rychle setřela z tváří stále proudící proud slz. ,,Nejsem si jistá. Nikdy jsem ho na ní neviděla. Nejspíš si ho nově koupila nebo ho od někoho dostala." Chloe s Amenadielem ji zdvořile poděkovali za spolupráci, ale konec vyšetřování to ještě nebyl. Pořád ještě zbývalo prohledat pokoj oběti.

Co si Chloe tak pamatovala z dětství, takhle uklízený pokoj rozhodně nemívala. A právě tam na ně čekal velmi nápomocný důkaz.

...

,,... A tam jsme pak našly celou složku o jejím otci, kterým byl pan Randon, který nám tvrdil že s tím nemá absolutně nic společného. Už několikrát během tohoto měsíce se s ním setkala, ale on ji pokaždé odmítl. Ten řetízek jí dal jako svou poslední vzpomínku na její matku, na níž chtěl zapomenout. Rebecca to ale nevzdávala, a vracela se, dokud to neskončilo její smrtí. Tento čin Randonovi poradila jeho přítelkyně."

Michael si nad Amenadielovým vyjasněním své vyřešené vraždy jen povrchně uchechtl. Jeho staršímu bratrovi ta práce detektiva evidentně vážně šla od ruky jako by byl pro ni stvořen. I přesto však nechápal, proč se lidé mezi sebou musejí zabíjet pro takové hlouposti. Pomsta, závist, odlišné záliby, moc, láska - tak prosté věci, a přitom tak komplikované, že dokážou i toho nejrozumnějšího dohnat k takové ohavnosti jako něčí vraždě.

Ella s prsty dominantní pravé ruky podpírajícími si bradu poděkovala Amenadielovi za dobře odvedenou práci, chycené hříšníky odsoudila do bojové jámy, a pak všechny požádala, aby ji nechali o samotě. Všichni přítomní archandělé neměly sebemenší námitky, až na jednoho.

,,Dnes vypadáš unaveně."

,,Je mi fajn, Michaele, a teď mě už nech napokoji," opáčila s obličejem zakrytým dlaní a mírně nahněvaným podtónem, aniž by udělala jediný více namáhavější pohyb. V noci za ní opět přiletěl ten černý havran, což mu nebylo ani zdaleka podobné. V noci se Elle nikdy neukazoval. Seděl přímo u postele a mluvil pořád to samé dokola a dokola.

Tohle ti nevydrží moc dlouho, zakrákal, Každá moc si vždy časem vyžádá svou cenu. Tehdy jeho slovům takovou váhu nedávala. Myslela, že je to jen pouhý sen, ale nyní tomu plně rozuměla, a přála si vše vrátit zase zpátky do dob, kdy byla spokojená i s tím málem, co ve svém skromném životě měla. Žádný nebeský dar ovládat realitu, žádná křídla, žádný špatný otec.

Michael si nesmlouvavě stoupl přímo doprostřed Ellyina zorného pole. Oči měl mírně přivřené a ruce napnuté podél těla, čímž v místnosti vzbuzoval menší neklid. ,,Víš, delší dobu jsem dumal nad tím, proč už nepoužíváš svůj dar, který ses zcela určitě ještě nenaučila ovládat. Dříve na tebe stačilo jen promluvit, a z nebe začaly padat lidské zuby. A teď mi tvrdíš, že křídla mi vrátíš až budeš věřit, že si je zasloužím? Ello nedělej ze mne hlupáka."

,,Kolikrát ti mám říkat, abys mě takhle neoslovoval?" Poté se uraženě zvedla a zamířila ven ze sálu. On to však s ní nehodlal vzdát tak lehce.

,,Já nikdy nebudu ten otec, kterého by sis přála, to přece víš."

Ella zvolna zastavila těsně přede dveřmi. ,,Co teda chceš?"

,,Pravdu. - Proč jsi mě už nezabila?"

Nadechovala se k odpovědi nebo aspoň dalším bezvýznamným slovům, jež by ji získaly čas k přemýšlení, když vtom celou situaci ještě více zkomplikoval černý havran sedící v nedalekém výklenku zdi pár metrů za Michaelem. Musel tam přiletět v té krátké chvíli, co odcházely archandělé, které předtím vyhnala pryč. ,,Teď ne."

Michael zvědavě stočil pohled za sebe, když viděl, že tam má místo na něho namířenou pozornost. ,,To kvůli němu? - Co je zač?"

,,To snad vidíš, jen obyčejný pták co sem omylem vletěl."

,,Je to havran, ti žijí pouze v chladných oblastech. Co je zač? Pořád sem za tebou přilétává, netvrď, že sis ho nikdy nevšimla?"

Ella k sobě zkousla vztekle zuby a zaťala obě pěsti. Chtěla ho znovu zabít. Nikdo, ani bůh by tomu nezabránil. Věděla to ona, věděl to on. Jen havran tomu byl připraven zabránit.