UNESENÁ [Mafie]

6

Otevřel jsem šatnu.

Potřeboval jsem nevzbudit ten nejhorší dojem, jenže jak na to. Oblek by byl moc formální. Kdybych na sebe hodil tepláky a tílko - což byl většinou můj každodenní outfit - nebudil bych dostatečný respekt.

Vytáhnul jsem bílou košili. Kravata nebude potřeba. K tomu černé kalhoty. Vypadal jsem... docela dobře. Vlasy jsem si trochu sčesal, aby mi nepadaly do očí. Měl bych si co nejdřív zajít k holiči.

Zavřel jsem dveře šatny a zamířil k jídelně, nic kloudného jsem uvařit nedokázal, ale to by neměl být problém. K večeři jsem objednal pizzu.

Zkontroloval jsem mobil. Od těch tři telefonátů za sebou nevolala.

Podle toho hysteráku, kterej chytla, na tom nebyla zrovna nejlíp. Což mi ale na jednu stranu právě teď dávalo jistou výhodu.
Pokud přistoupí na podmínky, které jsem se ji chystal navrhnout, bude všechno lehčí.

Hlavně si budu moct znovu pustit do domu personál. Jestli to takhle půjde ještě par dní, chcípnu tady jak podvyživenej pes.

Chtěl jsem počkat až se trochu uklidní, vychladne, všechno si přebere v hlavě, jenže nebyl čas.
Za dva dny měl přijet otec.
Neměl jsem ponětí, co chtěl tentokrát, řekl jen, že se staví. Že prý se mnou potřebuje něco probrat. Dost mě to znepokojovalo.

Sice by nebyl tak úplně problém nechat ji zamčenou v pokoji - on by proti tomu nic neměl, sám takové praktiky schvaloval - ale odmítal jsem mu právě tímhle dokazovat, že jsem jeho krev.
Navíc jsem se celkem oprávněně bál, že by ji sám chtěl použít.

Litoval jsem ji.
Sám jsem si uvnitř každý den nadával.
Ale nebyla jiná možnost.
Když už jsem pro ni nemohl udělat nic jiného, alespoň jsem mohl zajistit, aby zůstala naživu. Otázkou spíš bylo, zda o takový život stála.

Mobil mi začal zvonit. Nastavil jsem si budík na pátou. Nechtěl jsem být nedochvilný.

Vyšel jsem po schodech a zaklepal.

,,Je čas."

Odemkl jsem dveře a otevřel.

Dřepěla vedle hodin a sledovala ručičky jak se pohybují po vteřinách.
Na sobě měla moje bílé triko, bylo jí velké stejně jako to předtím.
Tepláky byly pohozené na posteli za ní.

Slyšela, že jsem přišel, protože se až úporně soustředila na hodiny. Ruce zatínala do hrany stolu.

Ušklíbl jsem se. Hodlala mě ignorovat. Fajn, lepší než rebelka.

,,Ty tepláky sis nevzala schválně?" Nedokázal jsem si tu narážku odpustit. Přestože bylo naprosto jasné, že je musela tahat po zemi, takže v nich jen těžko mohla chodit.

Dál zírala na hodiny, ale neušlo mi, jak zatnula nehty do desky stolu o trochu víc.

,,Pokud jsi takhle připravená, pojď za mnou." Vyšel jsem ze dveří. Chvíli jsem počkal, ale neobjevila se.

,,Potřebuješ nějak popohnat? Stačí říct." Založil jsem si paže na prsou a znovu se ušklíbl.

,,Fajn." Prohodil jsem a přešel za ní. Dřepl jsem si a ruku jí položil na rameno. Vyšvihla ji směrem k mému oku takovou silou, že jsem málem přepadl, když jsem ji zachytil.

,,Ale no tak. Přece se hned nebudeme mrzačit." Pustil jsem jí ruku a všiml si jak bolestně sykla. Držel jsem ji za zápěstí, rány byly pořád ještě čerstvé. Připadal jsem si jako idiot. To já byl tím, kdo začal někoho mrzačit.