UNESENÁ [Mafie]

9

Vystoupali jsme po schodech do druhého patra. Já stále držela v ruce svou provizorní konev. Stěny i dveře byly bílé, tak jako ve zbytku domu a na nohou jsem skoro cítila chlad mramorové podlahy.

Před námi se objevilo akvárium. Nemohla jsem z něj spustit oči. Když jsem byla malá, vždycky jsem jedno chtěla, ale máma si myslela, že bych se o rybky nedokázala postarat.

,,Můžu je nakrmit?" Vyklouzlo mi dřív než jsem si to stihla uvědomit. Obrátil ke mně pohled a já si instinktivně přitiskla džbánek víc k tělu.

,,Co?" Na čele se mu objevila rýha, když se mi všemi silami snažil porozumět.

,,Rybky." Špitla jsem.

Znovu se zamračil, a pak si uvědomil, že mu akvárium stojí za zády.

,,Aha, no, dneska ráno jsem je krmil, takže možná zítra? O vypasené rybky teď zrovna nestojím." Uchechtl se.

Zkusila jsem se pousmát, ale šlo to tak těžko, že jsem toho zase nechala. S očima upřenýma na mě si prohrábnul vlasy a pak se podíval kolem.

,,Tak jo, vidíš támhle tu chodbu? Vede doleva." Otočila jsem se směrem, který ukazoval. ,,Je tam koupelna. Nic víc. Můžeš ji používat, ale je v podstatě pro hosty. Můj i tvůj pokoj mají svoji vlastní."

Chtěla jsem se tam jít podívat. Čistě ze zvědavosti, ale přemohla jsem ji a dál poslouchala jeho výklad. Přitom jsem si prohlížela každou malou nedokonalost kolem sebe, jenom abych se nemusela dívat na něj.

,,Sem," ukázal na dveře hned vedle akvária. ,,nechoď. Není tam pro tebe nic zajímavého."

Co je tam? Kdyby mi to řekl rovnou, všechno by se usnadnilo. Teď se v mojí hlavě začaly usazovat teorie o tom, že je to místnost plná mrtvol, sejf s penězma, nebo s nějakýma hodně cennýma papírama.

Moje myšlenky přerušily jeho další slova. ,,Tady naproti je můj, odteď náš, pokoj." Náš. Jakoby to byla moje volba. Můj ten pokoj nikdy nebude. Zůstane jeho. Já se odsud jen musím nějak dostat.

,,Pojď dovnitř." Otevřel dveře. Vešli jsme do cihlami vykládané místnosti. Byla v podstatě strohá. Na zdi viselo bílé malířské plátno a vedle stál stojan. Obrazy žádné. Další dvoje dveře. A mezi nimi prázdná tabule a fixy.

Za rohem byla schovaná postel, tak nenápadně, aby si jí člověk na první pohled nevšimnul. Stejně jako zrcadlo, opřené hned vedle ní, obojí v šedých tónech. Malý noční stolek s květináčem a rostlinou. Polomrtvou. Zkoprněle jsem se pohla z místa a došla ji zalít.

On - vlastně Mars - nějak jsem si na to jméno nemohla zvyknout, vešel do jedněch z dveří. Šla jsem za ním. Objevili jsme se v pokoji, který až příliš připomínal fitko. Já sama do fitka nikdy nešla, ale existujou reklamy. A sociální sítě. A přesně takhle to vypadalo tady. Na jedné straně stál běžící pás, vedle boxovací pytel, podložky na cvičení, a stroje které jsem ani netušila, k čemu slouží.

,,Můžeš to tu používat, pokud budeš chtít. Kdybys potřebovala s něčím poradit, pomoct nebo vysvětlit, stačí říct." V duchu jsem okamžitě zavrhla tu možnost, že bych si od něj nechala poradit. Ale ta místnost se mi líbila.

V myšlenkách už jsem běžela na páse. A na malý okamžik jsem zapomněla na to, že celý tenhle pobyt je nucený a člověk, který stojí vedle mě je cizinec. Který mě unesl. Jen tak mimochodem.

,,Sem můžu kdykoli?" Zeptala jsem se.

,,Jo, kdykoli." Pokýval hlavou a vydal se k druhým dveřím. ,,Koupelnou se dostaneš zase zpátky do pokoje, je průchozí."

Bílá, čistá, vypadala až nepoužívaně. Takhle nějak bych si ji v bytě zařídila já. Jenže teď se s nějakým zařizováním můžu rozloučit.

Vyšli jsme zpátky na chodbu a prošli do další, v podstatě stejně vypadající, bílé chodby.

,,Tady bydlí můj bratr, a chci tě poprosit, abys dovnitř nechodila." Dotkl se dveří, kolem kterých jsme procházeli.

,,A on je kde?" Žije tu s rodinou? To znamená, že se budu potkávat s jeho rodiči, bratrem a kdo ví, s kým ještě a předstírat přede všemi, že jsme milenci? Kam je odklidil? Vymyslel jim nějakou dovolenou nebo jim prostě řekl, aby na několik dní odjeli?

,,On tu nebydlí. Je to v podstatě další pokoj pro hosty, ale zařízený pro něj, nikdo jiný ho nepoužívá." Vyrazil dál.

Došli jsme ke druhému schodišti, otočil se na mě. ,,Tyhle dveře jsou tvoje. Jak jsem říkal, ten pokoj můžeš používat i nadále, ale nechci abys tam přespávala. Bude lepší pokud se to bude dít jen výjimečně."

Do toho pokoje už jsem neměla v úmyslu se vrátit ani náhodou. Bylo mi zle jen při představě toho, že by otevřel dveře a já musela vejít dovnitř. Jen jsem se nedokázala rozhodnout, jestli je pro mě lepší spát sama v pokoji, ve kterém jsem byla uvězněná nebo v pokoji, kde spolu se mnou spal můj věznitel.

Došli jsme ke dveřím na konci chodby.

,,Pokoj mého otce. Používá ho, pokud se tu rozhodne přespat nebo strávit nějaký čas. Dovnitř máš vstup zakázán. A radím ti, aby sis to zapamatovala." Přejel mi mráz po zádech, z toho jak upřeně se na mě zadíval.

Jakoby mě od té doby samy dveře pokoje začaly odpuzovat. Ukázal do prava. ,,Pokud půjdeš dál touhle chodbou, dorazíš na balkón. To je celé. Teď musíme doprobrat dalších pár věcí."

Vyrušil nás zvonek. Málem jsem při tom drnčícím zvuku nadskočila. Očividně to leknutí zaregistroval, a tak upřesnil. ,,To je pizza. Říkal jsem si, že by se mohla hodit. Nejsi na něco alergická nebo tak?"

,,Ne, asi ne." Nic o čem bych věděla. Ani jsem si neuvědomila, že mám hlad, dokud to neřekl.

Vyrazil po schodech k hlavním dveřím a já za ním. Než je otevřel otočil se na mě. ,,Odteď jsi moje přítelkyně a jestli někomu zkusíš tvrdit něco jiného, Postarám se o to, aby sis to náležitě zapamatovala. Je ti to jasné?"

Se zadrženým dechem jsem přikývla. Dostala jsem se do rukou psychopata. Už nikdy si nebudu stěžovat, že je můj život nudný. Přísahám. Ale teď mě pusťte domů!

Otevřel dveře a s úsměvem pizzu převzal. Vypoulila jsem oči na pět krabic, které nesl na rukou. ,,Nevěděl jsem, kterou budeš chtít, tak jsem jich vzal víc."

,,Aha." Odpověděla jsem a pak rychle dodala. ,,Děkuju." Tohle bylo divný. Všechno bylo divný. To, že jsem byla tady bylo divný. A bylo to sakra děsivý.