UNESENÁ [Mafie]

2

Stál jsem ve stínu a sledoval ulici kolem. Bylo poměrně prázdno. Párkrát prošel na druhé straně cesty nějaký ten ožrala, mudroval si pod nosem, ale žádnou hrozbu nepředstavoval. Dneska to bylo bez práce.

Opřel jsem se o rám dveří za mými zády a založil si ruce. Ze začátku jsem se pokoušel rozhovor poslouchat, něco si z něj vzít, něco o čem bych mohl s otcem diskutovat, na co bych ho mohl upozornit, poukázat. Cokoliv. Ale ta snaha byla marná. Když už jsem něco zaslechl byla to jen hádka, ve které si vzájemně nadávali tak, až to vypadalo ne jako jednání, ale obyčejná hospodská potyčka. Což mimochodem nebylo na škodu, protože to nebudilo příliš velkou pozornost kolemjdoucích. A nebo se tomu místu prostě jen vyhli a pokračovali v cestě.
Když se nehádali mluvili tak potichu, že buď nebylo rozumět, a nebo jsem nerozuměl já. Vlastně ať jsem se snažil sebevíc, záležitostem svého otce jsem nikdy neporozuměl.

Přišla další hádka. Poznal jsem hlas otce, a pak bratra. Ten chudák, kterej s nima jednal tentokrát, to už měl předem spočítaný. Bratr, narozdíl ode mě, rozuměl všemu okolo těhle obchodů. Bylo jasné komu otec dává přednost. Přesto jsem se snažil dál, jenže jak se zdálo, moc šancí jsem neměl.

Už vyjednávali dvě hodiny. Dvě posraný hodiny jsem tu stál a sledoval každýho vožralýho sráče, co se zrovna posmetloval kolem. Prej ,,Nikomu jinýmu nevěříme." Proto tady teď stojím. Moc pěkný, to jo.

Kopnul jsem do nejbližšího šutru a zaklonil hlavu. Začínala bejt zima, trochu mi mrznul nos. Na nebi byly hvězdy, mezi nima mraky, a kousek nad obzorem měsíc. Bílej a hnusnej. Nesnášel jsem noc, byla ponurá a studená. Nic dobrýho na ní nebylo. Kolem lítali komáři a můry, z děr vylejzala kdejaká havěť, a stejně tak vylejzala v noci kdejaká havěť i z lidskejch obydlí.

Pořád se hádali. Furt opakovali jméno, který bych už nejradši zapomněl. Byla to těžká doba, zrovna teď pro všechny, co v tomhle jeli. Ale jak se jednou namočíte do takovýho svinstva, už se vás to nikdy nepustí. A buď se držíte zuby nehty nebo prostě skapete při první příležitosti. Ta druhá možnost mě nelákala mimochodem.

Bolely mě oči z té měsíční podívané, zavřel jsem je a položil si prsty na kořen nosu. Hlava už mě bolela taky. Jak dlouho tady mám ještě stát a hlídat prázdnou ulici?

Dostal jsem žízeň. Kousek odtud bylo zaparkované moje auto. Rozhlídnul jsem se, jestli kolem někdo nejde. A pak mi oči sjely k protějšímu rohu baráku. Stála tam holka, zjevně zaujatá rozhovorem, který se odehrával opodál.

,,Kurva" zaklel jsem si pro sebe.

Kolik toho slyšela? Jak dlouho tam už stojí? Kdo to kurva je?
Pořádně jsem si ji prohlídnul. Byla oblíknutá, jak děvka z nejbližšího bordelu, a přes ramena přehozenou bundu. Děvka to asi nebyla, ta by si hleděla svýho, a určitě by tu nepostávala všem na očích jako hloupá husa.

Ale co teď s ní?
Rychle jsem si v duchu probral všechny možnosti.

1) zabít - nejrychlejší a nejúčinnější způsob. Nic se neprozradí, na nic se nepřijde. Ovšem přinášelo to i značné nevýhody. Například co udělat s její rodinou, s jejím tělem, jak vysvětlit otci, že jsem byl tak nepozornej a nevšiml si pitomý cuchty, co se zrovna motala kolem?

2) nechat ji na místě, utéct a už nikdy se nevrátit - tu možnost jsem zamítl rovnou, nejenom proto, že by mě otec našel do pár hodin, ale taky proto, že celá tahle situace by mohla rodině značně uškodit.

3) prostě tu holku nechat bez většího povšimnutí zmizet

Třetí možnost se mi zamouvala nejvíc, ale byla taky nejsložitější. Pomalu jsem se proplížil skrz stíny a v duchu si nadával do pitomců. Kdybych nebyl tak zahleděný do sebe, mohl jsem ji už dávno vyhnat nějakým tím obyčejným bafnutím. Ale bylo pozdě. Podle jejího výrazu byla rozhovorem dost zaujatá a to znamenalo, ze něco slyšela.