UNESENÁ [Mafie]

8

,,Jsem Mars." Stiskla mi ruku, i když jen tak lehce, jakoby se bála mě dotknout. Nedivil jsem se jí. Mně samotnému nahánělo hrůzu, že jsem někoho unesl.

,,Em, to je zkratka nebo, jak?" Měla pocit, že mě špatně slyšela. Ostatně jako většina lidí, které jsem se představoval. Byla nervózní. Uhýbala pohledem, chytala si a následně zase rozpojovala ruce, přešlapovala. Znovu jsem se jí dotknout nepokoušel, i když na tom budeme muset zapracovat.

,,Mars, jako ta planeta." Upřesnil jsem. Bylo to tak. Podle planety vzniklo i mé jméno. Dodnes nevěřím, že se otec nenechal přejmenovat na Slunce. Protože pak by to konečně dávalo smysl. Kolem něj se točí vše.

,,Aha." Nic víc neřekla. Nadále uhýbala pohledem. Alespoň už hystericky neječela.

,,Udělám ti prohlídku domu, i s průvodcem." Mrkl jsem na ni, abych viděl její reakci. Humoru očividně nerozuměla. Tohle bude vážně záživné. Nikdo snad ani neuvěří, že s ní něco mám.

,,Pokud tě něco zajímá, ptej se. Tohle je hlavní vchod." Ukázal jsem na prosklené dveře, a druhou ruku si zastrčil do kapsy džín. ,,Ven můžeš kdykoli, ale všude jsou kamery, nepokoušej se prosím utéct." Sledovala krajinu za sklem jako uhranutá, už teď jsem věděl, že nad tím přemýšlí. Jenže pokud by se o to opravdu pokusila, musela by přejít celý obrovský pozemek kolem domu a nakonec by našla tři metry vysokou betonovou zeď.

Zahnul jsem doprava a prošel kolem schodiště vedoucího nahoru. Vešli jsme do bílé chodby s dveřmi po obou stranách. Chytil jsem za kliku těch vpravo a otevřel je.

,,Koupelna. Ale nechoď sem, je pro hosty, stejně jako ta za ní." Ukázal jsem na dveře opodál.

Uvnitř byl sprchový kout, laděný do černobílé, stejně jako zbytek. Na druhé straně místnosti byla prostorná vana a vedle ní umyvadlo. Toaleta byla uprostřed.

Nenavrhoval jsem ji, stejně jako zbytek domu, to byla práce otce. Původně to bylo jeho venkovské sídlo, ale z nějakého důvodu se rozhodl ho věnovat mně. Přestože pro mě bylo zbytečně velké a na věci se tu jen prášilo.

Zavřel jsem dveře přešel k dvoukřídlovým naproti.

,,Tady bydlí majordomus, pokud bys po něm něco potřebovala stačí zaklepat. Navíc je v každém pokoji telefon, jen navolíš tři pětky a dovoláš se mu."

Sledoval jsem, jak se zamračila, když si uvědomila, že mám namysli ten telefon, kterým se snažila někomu dovolat. Ukazovalo se mi číslo, které tam zadala. Z nějakého důvodu to ale nebylo číslo policie.

,,Představím vás, jakmile se vrátí. Ale do té doby máme ještě dost práce." Bylo únavné jen mluvit. Na nic se neptala, jen všechno obezřetně sledovala jako nějaký malý tajný agent.

Prošli jsme chodbou, minuli druhou koupelnu, na kterou jsem ukazoval a zabočili do leva. Další bílá chodba. Došel jsem asi doprostřed a pak otevřel další dvoukřídlové dveře. Za nimi byl obrovský pokoj s mohutnou postelí, psacím stolem, šatní skříní a krbem. Vypadal až moc luxusně, podlaha měla zlaté ornamenty, stejně tak stěny. Zlatá byla v podstatě všude, spojená s černou a bílou.

,,Pokoj pro hosty, sem taky nechoď, služebné se o to postarají. Mívám poměrně důležité hosty, a je potřeba ubytovat je v luxusu." Řekl jsem jakoby na vysvětlenou. Prohlížela si pokoj, a vypadala, že snad nedokáže uvěřit svým očím.

,,Pokoj, ve kterém jsi bydlela ty,  je taky určený pro hosty. Pro ty míň důležité." Její pokoj byl bílý, nic zvláštního. Občas jsem ho sám používal, pokud jsem nechtěl spát u sebe. Nechala ho zařídit matka, působil čistě. Měl jsem to tam rád. Ale oficiálně jsem bydlel v pokoji, kde původně sídlil můj otec. Přesně jak chtěl.

,,Aha." Aha. Skvěle, společnost mi tu teď bude dělat aha. Můžu si za to sám. Takže to teď musím nějak přetrpět.

Zavřel jsem dveře a prošel kolem ní.

,,Tady," ukázal jsem ,,je východ na zahradu, můžeš ho používat, ale je tu jeden, který by se ti mohl zamlouvat víc." Prošel jsem dál chodbou, otevřel dveře a zastavil se. Musel jsem počkat než mě dojde, asi jsem moc zrychlil. Jenže jsem to chtěl mít za sebou, potřeboval jsem s ní probrat důležitější věci.

,,Tady to znáš, před chvílí jsme byli v téhle místnosti." Ukázal jsem na dveře uprostřed chodby. Přikývla.

Vydal jsem se dál a otevřel dveře nalevo, další chodba. Tohle místo bylo jako bludiště, ale když si člověk zvyknul, dalo se tu zorientovat v podstatě jednoduše.

Zahnul jsem doprava a zastavil se uprostřed místnosti.

,,Tohle je kuchyň, pokud budeš chtít, klidně ji používej, ale mám vlastní kuchařku. Támhle těma dveřma projdeš do obýváku a tady" přešel jsem k proskleným dveřím. ,,je východ na terasu s bazénem."

Založil jsem si ruce na hrudi a čekal nějakou reakci. Ovšem bazén jakoby ji vůbec nezajímal. Prohlédla si kuchyň, potom pohledem přejela po mně a zašla k obýváku. Pak se zarazila a vzhlédla ke schodišti, které bylo hned vedle.

,,Vede nahoru do patra." Ujasnil jsem. ,,Jsou tu dvě, tohle vede rovnou k pokoji, ve kterém jsi byla." Rychle se odvrátila a zašla do obýváku. Šel jsem za ní.

Prohlédla si gauč, televizi, přejela prstem po opěradle křesla a nakonec vzala do ruky květináč z konferenčního stolku.

,,Neříkal jste, že máte služebnou?" Podmračeným pohledem si měřila květinu.

,,Tři." Opravil jsem ji.

,,Má některá z nich na starost květiny? Polovina těch které jsem tu viděla, jsou napůl mrtvé." Názorně mi předvedla květinu, kterou držela v ruce.

,,Taky jsem říkal, že jsem je kvůli tobě musel poslat pryč, takže se o ty kytky neměl, kdo starat." Vzal jsem jí květináč z rukou a postavil ho tam, kde byl. ,,Když budeš spolupracovat, můžou se zas vrátit a zalít je."

,,Radši bych to udělala sama, než všechny postupně poumírají." Vrhla pohled na květinu a pak se vydala zpátky do kuchyně. ,,Máte tu někde konev?"

,,Na co?" Bylo trochu uklidňující, že se rozmluvila, ale nechápal jsem její myšlenkové pochody. Na co konev?

,,Abych je mohla zalít." Řekla stručně.

,,Teď?" Provázel jsem ji domem, ukázal jí bazén, luxusní nábytek, ještě nás čekalo druhé patro, a ona viděla jen chcíplé kytky?

,,Nemůžu?" Měla tu otázku v očích. Nevěděl jsem. Vlastně jsem netušil, jestli ji mám nechat je teď zalít. Chtěl jsem ještě probrat některé věci a ukázat jí, co kde je. Ale proč to vlastně nespojit?

,,Jo, jasně." Začal jsem se rozhlížet. ,,Ale nevím, kde je konev, nepoužívám ji." Poškrábal jsem se na zátylku.

,,No a máte nějaký džbán, nebo tak?"

,,Jo, ten tu je." Ulevilo se mi, viděl jsem ho v jedné skříňce nad dřezem, když jsem jí chystal léky. Otevřel jsem ji a podal jí ho. Beze slova ho naplnila vodou a přešla zpátky do obýváku, aby zalila tu polomrtvou kytku.

Potom oběhla ještě část domu, kterou jsem jí ukázal a všechno pozalívala.

,,Můžeme dál?" Znovu si naplnila džbánek.

,,Pojď za mnou." Vybídl jsem ji.

Prošel jsem obyvákem a dostal se zpátky na chodbu. Rychle jsem jí vysvětlil, že dveře před námi vedou do dalšího pokoje pro hosty, který vypadá naprosto stejně, jako ten předtím. Nakonec jsme přešli až do předsíně, kde jsme začínali. Ukázal jsem na druhou stranu, než kterou jsme prošli.

,,Tyhle dveře vedou ke krytému bazénu. Používej ho kdy chceš, ale ráno od sedmi do osmi tam budu já. Večer mě tam najdeš od osmi do devíti." Přikývla.

,,Teď druhé patro." Vyšel jsem po schodech. Nina následovala.