The GODS

9. Plameny ohně

Zmateně jsem sklonil luk a překvapeně pozoroval, jak srna padla k zemi, zatímco zbytek jejího stáda se dal na útěk.

,,Trefa." ozvalo se za mnou a já se tedy otočil, abych spatřil toho, kdo mě předehnal. Kousek za mnou stál Valearin a pomalu sklánějíce luk se usmíval. Mně však do smíchu nebylo, místo toho mnou proběhl záchvěv zlosti. Než to však mohlo přejít v něco horšího, zhluboka jsem se nadechl a donutil se k úsměvu.

,,Dobrá rána." poznamenal jsem a vstal, luk si přehazujíce přes rameno.

,,Děkuji." zazubil se princ, zatímco já se snažil udržet klidnou tvář, jinak by další šíp skončil uprostřed jeho hrudi.

,,Za málo." broukl jsem a vduchu zavrčel. To už k nám ale přišli i naši rodiče.

,,Dobrá trefa." poplácal můj otec hnědovlasého po rameni, což mě naštvalo ještě o něco víc.

,,Skvělá rána, vaše výsosti." uslyšel jsem ještě druhou pochvalu, která nepatřila mně a ještě k tomu pocházela z úst blonďáka. To už mě dokázalo rozpálit do běla a měl jsem co dělat, abych zůstal klidně stát na místě.

,,Děkuji. Budeme ještě pokračovat?" broukl princ. Králové se po sobě krátce podívali, a poté přikývli.

,,Jistě, proč ne. Můžeme to zkusit ještě v horském lese." odvětil otec, a tak jsem se vydali zpět ke koním, kde jsme dva rytíře poslali pro kořist, a my ostatní jsme nasedli a rozjeli se pryč.

-----------------------------

Horský les byl pojmenován podle místa, kde se nacházel, což bylo na úpatí hor. Většina jej ležela na rovině, ale jedna jeho část šplhala i kousek po horách, které zatím ještě nebyly u úpatí tak strmé. Tenhle les jsem znal snad ze všech nejlépe a rozhodně jsem proto nehodlal nechat Valearina střílet i tentokrát.

,,Stopa!" rozkázal blonďák, když jsme dorazili k lesu, a psi okamžitě začali větřit. Tentokrát jim chvíli trvalo, než se jim stopu podařilo najít, ale když se tak stalo, začali hrdě štěkat.

,,Běž!" rozkázal jsem jim tentokrát já. Šestice se okamžitě rozběhla mezi stromy a já je následoval. V horách jsem se z celé naší skupinky vyznal nejlépe, takže pro mě nebylo překvapením, že jsem se jim po chvíli ztratil mezi skalními výběžky. Tentokrát jsem na ně ale nehodlal čekat tak, jako předtím. Nyní jsem hodlal skolit kořist sám.

Psi mě neomylně vedli po stopě. Bělouš je beze strachu následoval, až začali zpomalovat a já tedy zatáhl za uzdu. Hřebec zvolnil tempo, až přešel do kroku.
Psi už úplně zastavili, stejně jako Bělouš. Sáhl jsem po luku a rozhlédl se kolem. V tu chvíli jsem ho uviděl. Mezi stromy, několik metrů před námi, se pásl překrásný dvanácterák. Krátká hnědá srst se ve svitu slunce leskla, nohy měl silné a zdatné, a jeho paroží bylo jako stvořené pro perfektní trofej. Spokojeně jsem se usmál, připravil si šíp, natáhl tětivu a vystřelil. Trefil jsem ho do krku. Jelen zděšeně vytřeštil oči a vydal ze sebe bolestný výkřik, pokud se tomu tak dalo říkat, nepadl však ihned mrtev. Natáhl jsem tedy tětivu podruhé a vystřelil znovu. Tentokrát ho šíp trefil přímo mezi oči a to bylo jelenovi osudné. Se zaduněním padl do trávy a její zelená stébla začaly smáčet kapičky rudé krve.

,,Páni, to je obdivuhodný kousek." ozval se hlas odněkud zpoza mě. Tentokrát jsem se o úsměv nemusel ani snažit, objevil se mi na tváři sám.

,,Děkuji." otočil jsem se s mírně arogantním výrazem na hnědovlasého prince, který stál spolu s našimi rodiči jen pár metrů ode mě.

,,Vskutku úžasný úlovek." pronesl pochvalně i král Loran, což můj úsměv ještě rozšířilo. Tentokrát jsem zazářil já.

------------------------------

Na zámek jsem se vrátili až k večeru. Debatám byl pro dnešek konec a hned po změně našeho oděvu následovala večeře.

S dnešním dnem jsem byl nadmíru spokojen, i přes Valearinovo střelecké umění, kterým mi pokazil začátek lovu. Překrásný dvanácterák to ale zachránil a jako třešničku na dortu jsem k tomu dostal pochvalu od krále Mariuse. Navíc se odpoledne nekonalo žádné jejich nudné sezení. Co víc jsem si mohl vůbec přát? Jo, jistě, aby se tohle vůbec nekonalo, ale co už, musím se s tím umět vypořádat, když už se tomu nemůžu vyhnout.

Po večeři jsme se opět rozloučili a vydali do svých pokojů. Tedy...oni se vydali, já s dobrou náladou zamířil do zahrad za zámkem.

------------------------------

Štěrk tichounce křupal pod podrážkami mých bot. Měsíc na nebi překrásně zářil a kolem něj se v objetí temných závojů vznášely tisíce hvězd. Naše zahrady byly velmi rozsáhlé a kromě záhonů květin a keříků se zde nacházely aleje stromů, fontány, spousty laviček, a taky několik altánů. Ty často využívala má matka, když se rozhodla udělat venku čajový dýchánek. Seděla tam pak klidně celé odpoledne spolu se svými kamarádkami, a když jsem šel kolem, pokaždé jsem schytal minimálně nějakou sušenku či malý dortík, který jsem přece nemohl odmítnout, že?
Dnes jsem se ale altán rozhodl navštívit já. Jeho bíle natřené stěny obrůstaly popínavé keře rudých růží, které zdobené zábradlí skoro úplně celé skrývaly. Z vnitřní strany byly po obvodu umístěny lavice a uprostřed se většinou nacházel stůl s židličkami, ale ten se sem nosíval jen tehdy, když zde opravdu našel využití, jinak byl schovaný, aby nezavazel.
Vyšel jsem dva malé schůdky a bokem se posadil na jednu z lavic tak, abych se mohl opřít o parapet, a zahleděl se do zahrady. Byla tma, ale mé oči si na ni už z části přivykly, takže jsem přece jen viděl, tedy alespoň trochu. Tmavé obrysy záhonů a stromů, o něco zářivější obrys zámku, v jehož některých oknech se ještě svítilo. Zhluboka jsem vydechl a na chvíli zavřel oči. Kdysi jsem si přál být normální kluk, žádný princ. Co bych za to dal, kdybych se mohl vyměnit třeba se synem lovčího, ale nešlo to. Byl jsem už dost starý na to, abych věděl, že tyto bláhové sny zůstanou navždy jen sny, nestanou se ničím víc. Přesto se však občas objevily chvíle, kdy se tohle mé dětské přání vrátilo a naplnilo mě smutkem, hraničícím se zoufalstvím. Jako princ jsem měl krásný, pohodlný život. Dostal jsem prakticky cokoliv, na co jsem si jen pomyslel, měl jsem nejlepší jídlo, oblečení, učitele na všechno možné, zbraně i koně, žil jsem si doslova jako v bavlnce, ale nebyl jsem panovnický typ, což byla velmi nevýhodná kombinace, když jsem byl následníkem trůnu. Jak snadné by bylo nasednout na Bělouše a rozjet se pryč? Neohlížet se, nezpomalovat, nezastavovat, jet stále dál, pryč od zámku a všech povinností. Představa to byla krásná, ale i přes to všechno jsem zůstával. Měl jsem rád své rodiče a svým způsobem i svůj život, který jsem zároveň nenáviděl. Je fascinující něco milovat a zároveň nenávidět. Někdo by možná řekl, že je to nemožné, ale já věděl své.

------------------------------

Daegon seděl v altánu, pohled upřený někam do prázdna, ztracený v myšlenkách. Byl úplně ticho a skoro vůbec se nehýbal. To, že byl naživu, prozrazoval jen jeho klidně se zvedající hrudník. Najednou ale jeho pozornost upoutal záblesk ohnivých vlasů u dveří zámku. Černovlasý zatřásl hlavou a několikrát zamrkal, aby zaostřit na onu postavu, která se kradla ze dveří. Trvalo mu jen pár vteřin, než rozpoznal prince Valearina, jehož vlasy ve světle ze zámeckých oken vypadaly jako plameny ohně.
Daegon nechápal, kde se tu zlatooký princ bere, myslel si, že už všichni dávno spí, ale očividně se pletl. Jak vidno, nebyl jediný, kdo hledal klidné místo pod hvězdným nebem.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Ahoj všichni!
Tak přece jen se lov Daegonovi vydařil ;).
Navíc už nám zbývá jen 14 dnů do Vánoc :D!
Ren