The GODS

10. Srdce tmy

Valearin byl s lovem spokojen, byť nemohl říct, že by mu úspěch druhého prince trochu neokořenil den a tím kořením nemyslel zrovna majoránku, ale spíše čili nebo pepř. Přesto však byl rád, že mohl prince poznat i jinde než u snídaně či při jednáních, tam mu přišel zamlklý a chladný. Neustále si udržoval odstup, nemluvil, když nebyl tázán, nebo k tomu nebyl donucen.
Když ho viděl tehdy večer ve stájích, přišel mu...jiný. Tón, kterým mluvil s tím blonďákem nebyl takový, kterým mluvil s nimi. Na toho kluka byl méně nepříjemný a chladný. Před ním dokázal odhalit svou mírnější stránku. Nevěděl, jestli se takto choval i k ostatnímu služebnictvu, možné to bylo, ale on ještě neměl tu možnost ho s kýmkoliv jiným spatřit.

-----------------------------

Večer, když už jsme všichni byli po jídle a nacházeli se ve svých pokojích, jsem pocítil neodvratnou potřebu nadechnout se čerstvého vzduchu, takže jsem se rozhodl navštívit zahrady za zámkem. Potichu jsem proklouzl chodbami, až jsem se dostal ke vchodu na zahradu. Dveře jsem otevřel jen na škvýrku, abych se mohl protáhnout ven, a poté je tichounce zavřel.

Venku byla tma, vidět bylo pouze díky světlům zářícím skrze okna a strážci nebes s tisíci svých hvězdných pomocníků.
Poodešel jsem od světel zámku trochu dál a nechal své oči přivyknout tmě. Chvíli to sice trvalo, ale nakonec jsem rozeznal obrysy záhonů a keřů. Sice jsem přišel o všechny ty překrásné barvy, ale i tak to bylo hezké.

Potloukal jsem se po cestičkách a nechával se unášet myšlenkami, když jsem najednou před sebou spatřil altán. Nejprve jsem se k němu chtěl vydat, ale v tu chvíli jsem v něm spatřil sedět postavu. Viděl jsem jen obrys, takže jsem nedokázal říct, kdo to je. On však nejspíše viděl mě, takže jsem se nemohl dát na útěk. Král jen tak zbaběle neutíká.
Váhal jsem jen chvíli, než jsem se rozešel jeho směrem. Cestou jsem přemýšlel, jak se zachovám. Pokud to byl nějaký sluha, chtěl jsem se zachovat slušně, pozdravit, pochválit zahrady. Pokud byl zrovna zde, mohl to být zahradník nebo nějaký jeho pomocník. Kdo jiný by se takhle pozdě v noci toulal po zámeckých zahradách? Když jsem však přišel dostatečně blízko, ona osoba ke mně vzhlédl a já konečně poznal, kdo to je. A upřímně? Docela mě to vyděsilo. Nebylo už však cesty zpátky, i když jsem neměl tušení, co mu říct. Přesto jsem přistoupil až k altánu a nadechl se.

,,Co tu děláš?" promluvil však dříve, než jsem se k tomu odhodlal já. Překvapeně jsem nad tou skutečností zamrkal.

,,Ehm...no...chtěl jsem se projít." odvětil jsem, což byla vlastně pravda. Daegon mě chvíli pozoroval, ale poté si povzdechl a poposedl tak, že na něj konečně dosáhly i paprsky měsíčního svitu. Jeho vlasy získaly stříbrný nádech, pleť se zdála skoro bílá a téměř bych přísahal, že se třpytila. A jeho rty...měly barvu růží. Oči měl zavřené a tvář nastavoval měsíci. Byl překrásný, a když oči otevřel a zadíval se na hvězdy, spatřil jsem jejich odraz v těch překrásných tůních barvy jarního lesa, plného těch nejkrásnějších stromů. Na vteřinu jsem zadržel dech a jen jsem pozoroval scénu, která se mi naskytla, poté jsem se však přece jen rozhodl pohled od něj odtrhnout.

,,Co tady děláš ty?" zadíval jsem se opět do zahrad.

,,Byl jsem se projít." odvětil princ klidně. Ten tón...byl stejný, jakým se mnou mluvil vždy, což mě trochu zklamalo, nechal jsem to však být.

,,Můžu se přidat?" broukl jsem nejistě. Přišlo mi to jako hrozný vpád do jeho soukromí, ale přece jen jsem nemohl odolat. Černovlasý se na mě opět zadíval. V jeho zelených očích se leskly tisíce hvězd a já do nich hleděl naprosto zhypnotizovaný. Nevšiml jsem si, že princ váhal, dokázal jsem se soustředit jen na tu zeleň.

,,Jo, můžeš." promluvil přece jen nakonec a já zatřásl hlavou, abych se vzpamatoval. Tuto odpověď jsem nečekal, ale rychle jsem se vzpamatoval a vstoupil do altánu za ním. Usadil jsem se vedle něj, i když jsem mezi námi stále udržoval určitý odstup, a opřel se o parapet. Daegon hleděl na hvězdy a já pozoroval jeho tvář. Vypadalo to, že si mě nevšímal a já opravdu doufal, že to tak je.

------------------------------

Bílý král dohlížel spolu se svými hvězdnými strážci na svět v objetí noci. Zářil na pole, louky, koruny lesních stromů, vrcholky hor i do uliček města. Svou stráž držel také nad zahradou královského zámku. Svými paprsky hladil květiny i keře, štěrkové cestičky, ale i tváře dvou princů. Jeden z nich hleděl na nebe, vlasy se mu stříbrně leskly a jeho alabastrová pleť se ochotně nastavovala měsíčním paprskům. Zelené oči putovali mezi hvězdami, spojovaly je neviditelnými cestičkami a tvořily obrazce a tvary. Byla to překrásná podívaná.
Druhý princ však našel něco, co považoval za mnohem zajímavější. Něco, co poutalo jeho pozornost a nedovolilo mu pohled ani na chvíli odtrhnout. Zlatooký princ pozoroval tvář černovlasého. Dávno ztratil pojem o čase, i stud a ostych se z něj vypařily. Nedokázal od něj odtrhnout zrak, nechtěl...

Noc byla chladná. I když bylo léto, chlad nedalekých hor každou noc sápal své ledové pařáty k městu a bílý král tomu nedokázal zabránit. Ani dnes tomu nebylo jinak. Oba pozdní návštěvníci zahrad cítily onen chlad, byť se je měsíc marně pokoušel ve svém objetí zahřát. Pro tentokrát tomu však velkou pozornost nevěnovali. Jeden pozoroval nebe a druhý tvář, která ho polapila a nedovolila mu pohlédnout jinam.

Oba si mysleli, že jsou sami, ale opak byl pravdou. Skryté pláštěm noci je pozorovaly dvě bystré oči, které byly velmi spokojeny s tím, jaký obraz před sebou měly. Vypadalo to, že princové si k sobě hledají cestu. Sice pomalu, ale přece jen, a jejich pozorovatel velmi dobře věděl, že láska chce čas.

~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~~

Ahoj všichni!
Vypadá to, že atmosféra mezi princi se začíná pomalu uklidňovat, navíc už máme skoro polovinu měsíce za sebou, zbývá jen 13 dnů do Vánoc :). Co víc si přát?
Ren