Osud s draky

28. Slepá ulička

Ahoj! Tak jsem tu konečně poprvé od června. Fakt mě mrzí, jak dlouho to trvalo, prostě už jste to asi slyšeli, ten spisovatelský blok, ty deprese a co asi nevíte, že teď jsem zase měl nějaké testy a ještě mám, takže je toho dost. Snad vám to tato kapitola vynahradí. Věřte mi, že jsem na ni čekal ještě déle než vy. Přeji příjemnou zábavu ❤️.

***

A jsme zpátky. Zpátky nad oceánem, v noci, jen já a Brouček na výpravě za prakticky neviditelným cílem.

Naším jediným vodítkem byla malá zpráva od Ainy, která říkala, ať se s ní sejdeme na skále v Baldurově úžině. Nevěděla jsem proč tam, ani jak přesně nám chce pomoct spojit se s Alfdis. Věděla jsem jen, že přivede někoho, kdo pomůže. Ale koho a jak pomůže? Samotnou Alfdis asi nemyslela, to by vyjádřila jinak. Nebo to tak možná myslel a jen to nechtěla říkat tak na přímo? Vyvolávalo to víc otázek než odpovědí, které jsem zoufale potřebovala.

Cítila jsem se dost provinile z toho, jak jsem kvůli malému vodítku nechala za sebou celý Blp. Nikomu jsem o tomhle neřekla. Proč taky? Vymlouvali by mi to. Nikdo mému přesvědčení ohledně Alfdis nevěřil. Možná jediný Kirin, ale bála jsem se ho do toho zapojovat. Už takhle měl své problémy kvůli tomu přístavu. A beztak Aina řekla, ať jsem sama.

Kirin mě povzbuzoval, ať se nebojím jednat jako skutečný jezdec. Takže tady sem byla. Jen já a můj drak na tajné misi na místo, kam létali i původní jezdci.

Po snad nekonečném letu se přede mnou a Broučkem rozevřela mohutná skaliska rozprostírající se mezi vodami starého Blpu a ostrova Vyvrhelů, včetně zátoky kde Viggo Pochmura kdysi nechal uvěznit podmořotrha a téměř tak nechal vyhladovět celý Blp. Jaká to krutá minulost a příhodná metafora, neboť jsem se vrhala do chřtánu jeho neteře a synovce s tím, po čem oba prahli nejvíce. S karmínovým hrobohrabem.

Možná o tolik příhodnou metaforu zase nešlo, protože tu ani jeden nebyl, což bylo prozatím dobře. O žádnou nepřátelskou flotilu lodí ani jezdců jsem nestála. Možná se ale někde skrývala samotná Alfdis, pokud šlo o onen tajný kontakt.

S Broučkem jsme jedním mávnutím křídel s plynulým snesením přelétli celé skalisko, jestli nenajdeme známky po smrtipějovi a jeho zrzavé jezdkyni, ale nenašli jsme. Jediní, koho jsme našli, byla známá, i když jen krátce, vřeštící smrt a její vlastní zrzavý jezdec.

Brouček s velkým zaduněním přistál před ní a vysadil mně. Jen co jsem sklouzla, Aina řekla: "Přišla jsi." Jenom konstatovala. Neznělo to, že by někdy věřila, že nepřijdu, což do mě vkládalo podivně silný pocit důvěry.

Chtěla jsem jejich slova potvrdit, ale jen co jsem se na ně s odpovědí na jazyku podívala, všimla jsem si, že nejsme sami. Pro jednou nešlo o všimnutí si pomocí zraku jako spíš sluchu. Na kameni kus od nás totiž seděla postava, pravděpodobně ženská, a kamenem si brousila dýku. Tvrdá skála přejížděla po lesklém kovu tak, až to skřípalo jako malá Meluzína a od tvrdého ostří létala záplava jisker. Obojí ustalo, když po mém uvědomění její přítomnosti brousit přestala, a raději dýku zvedla do úrovně očí, aby zhodnotila svou práci. V tu samou chvíli se u jejích nohou rozsvítily dvě velké žluté dračí očí, které se následně i s hlavu a tělem v ostražitosti zvedly. Ten drak byl hadobijec. Se svou tmavě šedou barvou byl ve tmě téměř neviditelný, ale teď, když jsem o něm věděla, jsem si všimla i kontrastních růžovo fialových skvrn.