PRIVET, SOLDAT [bucky barnes]

2.

Srdce jí bilo rychleji než kdykoliv jindy. Bolelo ji celé tělo, ale vojákovi to bylo jedno. Bojoval s ní, jako by byla jeho největší nepřítel. Musela se mu vyhýbat jak nejrychleji to šlo – a nedokázala poznat, jestli ji pořád trénuje, nebo jestli na ni útočí doopravdy. Předloktím kryla většinu výpadů, přesto si byla jistá, že bude mít po těle hodně modřin. „Zpomal, nestíhám se krýt!"

„Tvoje chyba," zavrčel a zvedl se, protože viděl, že už má dost. Zůstala ležet na zemi, neschopná se zvednout a snažila se udržet slzy na uzdě. Voják přešel ke stolu a napil se ze své láhve. Když si všimnul, že bruneta leží pořád na zemi, přešel k ní a dloubnul do ní špičkou nohy. „Vstávej, na to nemáme celý den."

„Já už nechci," zakňučela, ale přesto se posadila a snažila se vstát, neměla však tak silné nohy, aby ji udržely. Proto byla ráda, když jí voják podržel, aby nespadla a pomohl jí dojít ke stolu, na který ji posadil. „Prosím, potřebuji pauzu."

„Jestli chceš mít pořád pauzy, nemusíme trénovat vůbec," jeho nepříjemný tón ji bolel možná ještě více než všechny ty rány, které od něj dnes dostala, neřekla však vůbec nic. Voják pomalu skenoval pohledem její ruce, které opravdu byly samá modřina. Sáhnul na lem jejího trika, aby ho mohl nadzvednout a podívat se, jestli nějaká z těch modřin není opravdu hodně špatná, jenomže v tu chvíli mu žena stočila ruku za záda a nechala ho padnout na kolena. Zasyčel bolestí a snažil se ji volnou bionickou rukou chytit za lem trika, aby ji mohl přehodit přes rameno, nic však nenahmatal. „Jsi dobrá, vážně. Možná, že si tu pauzu opravdu zasloužíš."

„Jsem dost dobrá na to, abych mohla jít s tebou na misi?" zeptala se potichu a povolila sevření, takže se z něj voják vykroutil, otočil se na ni a podíval se jí do očí. Trvalo dlouho, než něco řekl, ale nakonec přeci jenom promluvil.

„Myslím, že na nějakou malou misi se mnou bys mohla. Ale nejdřív si to domluv s veliteli. Já tu totiž nevelím," když to dořekl, bruneta ho obejmula kolem krku. Voják se napřímil a snažil se ji od sebe odtáhnout, ale dívka se držela pevně. Nevěděl, co má dělat. Dlouho ho nikdy neobejmul, dlouho se nikoho takhle nedotknul – a navíc, nikdy se takhle nedotkl jí. Nikdy ji u sebe neměl takhle blízko, když zrovna netrénovali. Nikdy necítil její hruď na té jeho a nikdy necítil její srdce bít takhle klidně. Jenomže všechny ty hezké pocity, které na tu chvilku pocítil, byly během vteřiny pryč a on ji od sebe odstrčil tak silně, že se zapotácela a málem spadla na zem. „Proč si to udělala?"

„Protože jsem měla radost. Promiň, nechtěla jsem tě znervóznit, nebo tak něco," zamumlala a sklopila hlavu. Radost z ní vyprchala stejně rychle, jako přišla a ona se jenom snažila nedat to najevo. „Já.. půjdu za velitelem. Ještě jednou moc děkuju."

Voják stál pořád jako přikovaný, neschopen dalšího slova – jenom sledoval, jak se od něj žena vzdaluje a snažil se myslet na něco jiného. Přesto se zas a znovu zasekával na jejím objetí. Nakonec jenom zavrtěl hlavou a uchechtl. „Já ji zabiju."

***

„Tak pojď, nastup si, nemáme na to celý den," zavrčel voják, jenomže v tu chvíli se žena zasekla uprostřed kroku před autem, ve kterém už její trenér seděl. Chvíli na něj koukala a mlčela – uvnitř jí sžíral strach, toho si voják všimnul, protože klouby na její ruce, která pevně svírala dveře auta, zbělaly a ona v obličeji zbledla. Rychle se přes sedadla přesunul až k ní a nenápadně ji po ruce pohladil. „Říkej si, že to je stejný, jako bys se mnou trénovala. Jediné, co je tady jiné, je to, že se musíš víc bránit. Ale máš tam mě a ty víš, že se na mě můžeš spolehnout. Tak si pojď vlézt do toho zatracenýho auta a pojedeme."