PRIVET, SOLDAT [bucky barnes]

5.

Hlava jí třeštila, jako by s ní neustavičně bouchala do stěny. Pomalu se zvedla a nechala chvíli zabodnutý pohled do země. „Zvládneš se zvednout?"

Rychle se otočila na vojáka, který stál ve dveřích a přikývla. Vstala a podívala se po pokoji. Muž za sebou zavřel dveře a posadil se na její postel. Dívka ale nechtěla sedět. Přecházela po místnosti, mnula si spánky a snažila se vzpomenout na to všechno, co už zapomněla. Před očima ji běhala písmenka, která samostatně nedávala žádný smysl. Podívala se na vojáka, jako by on byl řešením na všechny problémy. Ten ale jenom nepatrně nakrčil obočí a po chvíli ticha zašeptal: „Proč na mě tak koukáš?"

„Snažím se vzpomenout. Musí to být něco důležitého, protože... se vážně snažím. V hlavě mi běhají taková ta ozubená kolečka!" Voják se uchechtl, ale nic dál neříkal. V tu chvíli se dívka podívala na zeď za její postelí a rychle vyhrkla: „Zvedni se."

„Co to děláš?" zeptal se voják, v tu chvíli ale dívka odsunula svoji postel – a uviděla za ní to, co potřebovala. Jména. Nevěděla, co všechna ta jména znamenají. Bylo jich tam poměrně dost. Voják si kleknul vedle ní a všechna si prohlédl. Brzy pochopil, jaký systém v tom bruneta má – ty, podle ní zřejmě nejdůležitější a které se jí nejčastěji objevují v mysli byly vyryty větším písmem, ty, které byly méně důležité, byly menším. Mezi těmi malými bylo pár jmen jako Hannah a Fleamont, Natalia a Ryan. Z těch větších byla na první pohled vidět Arya. Vedle ní byl Buchanan, Steve a nakonec Taissa. „Kdo myslíš, že ti lidé jsou?"

„Já nevím. Ale vím, že tyhle," a pomalu přejela přes velká jména, „jsou nejdůležitější. Hlavně ony."

A pomalu přejela prsty přes jména ARYA a TAISSA.

***

Myšlenky jí hlavou proudily rychleji než kdy jindy. Nemohla spát, nemohla přemýšlet, nemohla nic. Několikrát vstala a začala přecházet přes pokoj tam a zpátky a snažila se uklidnit všechny ty nápady o tom, komu by mohla jména, která dříve vyryla na zeď, patřit. Všechny ji něco připomínala, jenom nevěděla co. Nakonec ale vzdala nějaké spaní, vyšla ze svého pokoje a zamířila si to rovnou k pokoji o dvě chodby dál. Snažila se, aby ji nikdo neviděl, protože věděla, že pochvalu by za plížení se k vojákovi do pokoje asi nedostala. Když před nimi konečně stála, jako by z ní všechna ta odvaha opadla. Zvedala a znovu skláněla ruku, ale po chvíli se přistihla, že co nejrychleji zaklepala a měla chuť se schovat co nejdál odsud. Dveře se otevřely na malinkou škvírku a když voják uviděl, kdo před pokojem stojí, otevřel je úplně. „Co tu děláš?"

„Nemůžu spát," zamumlala a sklopila hlavu, aby na ni neviděl. Po chvíli váhání odstoupil ode dveří a nechal ji projít. Dívka se posadila na postel a rozhlédla se po pokoji. Byl naprosto stejný jako ten její – akorát postel v něm byla rozhrabaná a na dotek ještě vyhřátá, takže pochopila, že ho zřejmě vyrušila při snaze usnout. „Nevadí, že jsem tady?"

„Ne. Taky nemůžu spát," posadil se vedle ní a pomalu si prokřupnul páteř. Seděli vedle sebe v tichosti, ani jeden nevěděl, co tomu druhému říct, nakonec ale voják potichu zamumlal: „Přemýšlíš o těch jménech, že?"

„Jo, nedokážu vůbec pochopit, co to má znamenat. A chci abych o tom konečně přestala přemýšlet," zašeptala a podívala se na své ruce v klíně, které téměř neviděla, stejně jako vojáka. Cítila, že se postel vedle ní pohybuje a o chvíli později cítila chladnou ruku na té své. Otočila se a viděla, že voják leží pod peřinou a udělal tam dost místa i pro ni. Chvíli se na něj nejistě koukala, než se pomalu přesunula k němu zády a lehla si na jeho ruku, která ležela natažená. Druhou ruku obmotal kolem jejího pasu a přisunul si ji blíž. „Mám strach."

„Z čeho?"

„Že se něco špatného stane. Ty ho snad nemáš?" zeptala se a otočila se, aby mu viděla do obličeje. Voják se ušklíbnul a odhrnul jí vlasy z čela, načež pak dál pokračoval až do vlasů a znovu a znovu. Dívce na krku naskočila husí kůže, díky čemuž přivřela oči. Voják toho ihned využil a pomalu ji k sobě přisunul tak, aby se jejich rty lehce dotýkaly.

„Mám. Neměl bych tě tak rád, kdyby si se nebála," a pomalu přiložil svoje rty na ty její naplno. Dívka ho chytila za vlasy a přitáhla si ho k sobě. Jejich nohy se zamotaly ve složitém spletenci a ani jeden nevěděl, co dělat dál. Prostě se jenom pohybovali do rytmu toho druhého, neschopni přestat. Tentokrát to bylo jinačí, než tenkrát. Tma kolem nich dodávala všemu tu tajemnou atmosféru, kterou oni oba měli rádi. Drželi se pevně, jako by se báli, že je někdo odtrhne. Ale tentokrát ne.

Teď je jejich chvíle.

***

Když o pár minut později se od sebe odtrhli a zhluboka dýchali, voják si přitiskl brunetu co nejvíce to šlo. Cítila, jak rychle jeho srdce bije a jak se jeho hrudník díky lehce zrychlenému dýchání častěji zvedá. Cítila, kde začíná jeho tělo a kde začíná titanium. Zvedla hlavu, aby mu viděla do tváře a potom pomalu začala prsty objíždět vzor na jeho bionické ruce. Voják ji chvíli sledoval, než z ničeho nic rukou pohnul proti ní a dívka hlasitě vyjekla. Voják se zasmál a vysloužil si několik ran do hrudi. „Čeho se bojíš ze všeho nejvíc?"

„Asi... bojím se... nevím, jak to vysvětlit," zamumlala dívka a chvíli přemýšlela, zatímco muž ji hladil ve vlasech, „Asi ze smrti. Nechci zemřít, nikdo nechce. A co ty?"

„To máš pravdu, nikdo nechce zemřít," usmál se, ale hned ho úsměv přešel. Dívka ho chvíli sledovala a několikrát ho pohladila po hrudi, než konečně promluvil: „Bojím se ničeho."

„Ale no tak."

„Nemyslím to ve stylu, že bych neměl strach. Mám strach z toho, že se probudím a nebude nic. Že ublížím někomu, koho jsem... dřív znával. Někomu, koho mám rád. Bojím se, že jednou se neprobudím. Bojím se těch nočních můr, které mám. Bojím se všeho a ničeho zároveň." V místnosti zavládlo ticho. Ani jeden nevěděl, co tomu druhému má říct, proto jenom koukali jeden na druhého a voják ji políbil do vlasů.

„A bojím se, že někdy ublížím tobě, doll."

„Nedám se. To mi věř."

Ráno se bruneta probudila v prázdné posteli. Překvapeně se zvedla, když si všimla, že za postelí je vidět pár vyrytých písmen. Na chvíli přemýšlela, jestli to celé nebyl jenom sen, přesto stále doufala, že nebyl. Doufala, že se opravdu políbila se slavným Winter Soldierem, trenérem a tím jediným kamarádem v celé základně.

Nevěděla, jestli to byla její první pusa v životě – pravděpodobně ne, ale jelikož si tu předchozí nepamatovala, byla ráda, že její první byla právě s Winter Soldierem.